Ivan vyšel z domu v zoufalém pokusu dorazit včas. Už od rána nic nešlo podle plánu — kávovar selhal, telefon se vybíjel, a zákazník, který pravidelně zpožďoval — tentokrát napsal, že je na cestě. A jakoby naschvál, město bylo v úplném dopravním zácpě.
Auta stála nehybně. Před ním blikalo výstražné světlo. „Tohle se rychle nevyřeší,“ pomyslel si Ivan a nervózně zatočil volantem doprava.
„Zkrátím to přes dvory,“ řekl si, bez přílišné starosti o navigaci, která už byla zaseknutá. Mapu neměl. Telefon, uvězněný pod hromadou účtů a prázdných obalů, ležel na sedadle spolujezdce. Ivan se naklonil, aby ho našel.
Odtrhl pohled od silnice jen na vteřinu.
A právě v tu chvíli ji uviděl.
Malá dívka, možná šest nebo sedm let, vyběhla zpoza zaparkovaných vozidel přímo před jeho auto.
Silný zvuk brzd. Vozidlo se otřáslo a prudce zastavilo.
Poté — ticho.
Ivan vyskočil z auta, srdce mu bilo jako buben. Na asfaltu, před kapotou, ležela dívka. Slabá, s rozcuchanými copánky a batohem s roztrhaným popruhem.
Rozběhl se k ní, myšlenky byly prázdné, tělo — ztuhlé.
Ale — žádná krev. Otevřela oči. Pomalu se zvedla. V jejím pohledu — žádný strach, žádná bolest… jen údiv.
„Jsi v pořádku? Bolí tě něco? Můžeš vstát?“ koktal.
Dívala se na něj několik vteřin. Poté, aniž by řekla slovo, mu podala sevřenou pěst.
Ivan natáhl ruku. Dívka otevřela svou dlaň.
Do jeho ruky spadl prsten.
Prsten z minulosti… nebo z budoucnosti?
Jednoduchý, stříbrný, s malým modravým kamenem. Nebyl to dětský šperk. Byl skutečný. Starý. S opotřebovaným leskem, ale celý.
Ivan zíral na něj. Když se pokusil zeptat — dívka už tam nebyla. Byla pryč.
Otočil se. Zavolal. Rozběhl se pár kroků. Ale dvůr byl prázdný.
Na první pohled náhoda, ale…
Tentýž večer, stále otřesený, ukázal prsten manželce. Ta zbledla.
„Odkud máš tohle?“ zeptala se šeptem.
Ivan jí vyprávěl vše. Sedla si tiše, aniž by odtrhla oči od prstenu.
„Tenhle prsten patřil mé prababičce. Spálil se při požáru… mysleli jsme, že už ho nikdy neuvidíme. Ale tohle je on. Pamatuji si nápis uvnitř…“
Prsten byl ten pravý. Stejné iniciály. Stejný rytíř. Žádné pochybnosti.
Od toho dne…
Vysvětlení — žádné. Ani rozumné, ani logické. Ale Ivan se změnil. Začal jezdit pomaleji. Začal odkládat telefon stranou. Začal vnímat čas jako něco cenného, ne jako překážku.
A prsten?
Dal ho do malé krabičky, na zvláštní místo. Ne kvůli materiální hodnotě, ale kvůli významu. Aby nezapomněl, že jednou, úplně náhodou, mu život podal ruku — v podobě dívky, která zmizela jako dech.