Pavel si pořídil starý dům na samotě – chtěl uniknout z městského shonu a konečně najít klid. Ticho, lesy, čerstvý vzduch… přesně to, co potřeboval. Jednoho dne se rozhodl opravit starou, vrzající podlahu v obývacím pokoji. Čekal trochu nepořádku, pár rezavých hřebíků, možná i myší hnízdo. Jenže to, co našel, bylo zcela mimo jeho představy.

Pod prvními prkny se objevil kamenný poklop. Zdobený podivným symbolem, který nikdy předtím neviděl. Poklop byl zasazen tak precizně, že ho někdo musel pečlivě ukrýt – ale zároveň ne dost dobře, aby zůstal navždy neobjeven.

Pavel ho otevřel.

Pod ním se vinuly úzké, kamenné schody. Spirála mizící v absolutní temnotě. Vzal baterku a vydal se dolů. Co tam našel, nedávalo smysl. Místnost jako z jiného světa – stěny slabě pulzovaly světlem a ve vzduchu levitoval podivný útvar. Něco mezi strojem a živou bytostí.

A pak to přišlo. Hlas. Ne lidský. Ne výhrůžný. Ale hlas, který mluvil přímo do něj. Znal jeho myšlenky, vzpomínky i otázky, které si sám netroufal vyslovit.

Když se konečně vrátil zpět, myslel si, že byl pryč jen pár minut. Jenže telefon – a sousedka, která ho mezitím zoufale hledala – tvrdili něco jiného. Uplynuly tři dny.

Od té chvíle už nikdy nespal jako dřív. A tu podlahu? Tu nechal být. Jsou věci, které je lepší neotvírat.