Bylo tiché, pochmurné odpoledne. Obloha byla zatažená, vítr tiše ševelil ve větvích stromů a celé město jako by se ponořilo do smutku. Lidé se shromáždili, aby se naposledy rozloučili s Filipem – šestnáctiletým chlapcem, který měl tragicky zahynout při nehodě.

Rodina seděla v první řadě, tváře zkroušené a zalité slzami. Jen jedna osoba vypadala neklidně – babička Hana. Už od rána ji svíral nejasný, tísnivý pocit. Nebyl to smutek ani strach, spíš jakési vnitřní varování. Filip byl její milovaný vnuk – a přestože ležel v rakvi jen pár kroků od ní, její srdce se odmítalo smířit s tím, že je opravdu mrtvý.

„Chci ho vidět,“ zašeptala náhle do ticha.

Přítomní se na ni překvapeně otočili. „Hanko, co to děláš?“ zeptala se její dcera, ale babička jen tiše trvala na svém. „Musím se přesvědčit. Něco tu nesedí.“

A tak pohřebníci, i když s nevolí, přikývli a pomalu odklopili víko rakve.

Ozval se výkřik.

V rakvi neležel Filip. Nebyl to jeho obličej, ani jeho ruce. Chlapec, který tam spočíval, byl někdo úplně jiný. A babička to věděla hned.

Kaplí se rozhostilo ticho, přerušované jen šepoty a tichými vzlyky. Někdo zavolal policii, jiní v šoku odešli. Jediná otázka visela ve vzduchu:

Kde je Filip?

Tím začal příběh, který otřásl celou komunitou – příběh plný otázek, záhad a pravd, jež měly zůstat navždy skryté.