Ráno jsem potřeboval naprostý klid. Ticho, které proniká až do hloubky duše. Chtěl jsem se na chvíli ztratit, vypnout se ze světa. Utekl jsem z města, z ruchu bytů, z hluku aut — a vydal se do lesa. Bez cíle, bez mapy. Jen tak kráčet, nasávat vlhký vzduch mezi stromy a nechat myšlenky rozplynout se v šumu listí.

Les byl dokonale tichý. Ticho, které člověk skoro slyší. Každý můj krok jemně křupal na jehličí. Ptáci zpívali vzdáleně, jako by váhali, zda vůbec chtějí zpívat. Kráčel jsem pomalu, sledoval, jak světlo prosvítá skrz větve, a poprvé po dlouhé době jsem necítil žádný tlak.

A pak jsem ho spatřil.

Strom. Zdál se obyčejný, nenápadný. Ani moc vysoký, ani zvláštní. Ale něco mě přimělo se zastavit. Něco neviditelného, co viselo ve vzduchu. Něco jako přítomnost, co tu stála věčně. Nepohnutý, a přesto plný podivné energie. Měl jsem pocit, že se na mě dívá.

Nevěděl jsem proč, ale vytáhl jsem telefon a chtěl ten obraz zachytit. Siluetu stromu ztrácející se v mlze. Kompozice byla perfektní. Zaostřil jsem — a v tom okamžiku se něco stalo.

Přes objektiv se něco pohnulo.

Malý, téměř nepostřehnutelný pohyb. Myslel jsem, že je to vítr, ale strom se nehýbal. Listí nesvítilo. Jen v záběru se objevila malá postava.

Nejprve jsem si myslel, že je to dítě. Možná zabloudilé. Ale tvář nebyla jasná. Jen obrys. Stála u stromu, jako by z něj právě vystoupila. Chtěl jsem zakřičet, oslovit ji, ale nevydal jsem ani hlásku. Ztuhl jsem, dech se mi zastavil.

Byla to postava z mlhy. Průsvitná, téměř neskutečná. Ale oči — nebo to, co vypadalo jako oči — mě sledovaly. V tom pohledu bylo něco, co nelze popsat. Smutek. Prosba. Vědění.

Pomalu zvedla ruku a ukázala do lesa. Měl jsem jít? Nevím. Udělal jsem krok vpřed — a postava zmizela. Doslova. Obraz byl prázdný. Strom stál dál, tiše, jako předtím. Žádná postava. Žádná mlha.

Zůstal jsem stát jako přimrazený. Srdce mi bušilo jako o závod. Pokusil jsem se podívat do galerie, ale tam nebylo nic. Žádná fotografie.

Šel jsem domů jinou cestou, rychle a potichu. Od té doby jsem se tam nevrátil. Ale nikdy jsem nezapomněl. Vím, co jsem viděl.

A možná, jen možná… to bylo něco, co nevidí oči, ale duše.

Něco, co čeká jen na ty, kteří se skutečně zastaví.

V tichu.