Na okraji Olomouce panoval klidný jarní den. Slunce svítilo, vzduch byl čerstvý a dětský smích se ozýval z nedalekého hřiště. Nikdo netušil, že během několika vteřin se idylka změní v drama.

Malá Ema, teprve tříletá, si hrála s míčem nedaleko opuštěné studny. Její maminka Lenka visela prádlo jen pár metrů opodál. Vše vypadalo naprosto bezpečně – až do osudového okamžiku.

Stačila sekunda nepozornosti.

Míč se skutálel, poklop na staré studni nevydržel… a Ema zmizela. Lenka zaslechla dutý náraz a zoufalý dětský pláč, který přicházel z hloubky. Okamžitě zavolala pomoc.

Záchranáři dorazili během několika minut. Shromáždili se sousedé, obavy a slzy visely ve vzduchu. A v tom se mezi nimi mihla Bety – fenka, kříženka labradora, oddaná psí členka rodiny.

Bez zaváhání běžela ke studni. Nečekala na pokyny. Prostě skočila.

Dav ztichl. Záchranáři se chystali zasáhnout, ale Lenka je zarazila:

— „Prosím, nechte ji! Podívejte se dolů!“

Když spustili kameru, všichni uviděli srdcervoucí obraz: malá Ema seděla promáčená na římse, zatímco Bety ji objímala svým tělem. Zahřívala ji, utěšovala, chránila před dalším pádem. Každým pohybem dávala najevo, že ví, co dělá. A když zvedla hlavu ke kameře, její pohled byl klidný a rozhodný – jako by říkala: «Teď jste na řadě vy.»

Záchrana proběhla rychle. Emu vytáhli první – třesoucí se, ale živou a téměř nezraněnou. Hned poté vytáhli i Bety. Jakmile se dostala na zem, obešla každého záchranáře, jako by je přišla zkontrolovat. Pak si lehla k noze Lenky a zůstala tam.

Záchranáři přiznali, že něco takového ještě nezažili. Kapitán jednotky později řekl:

— „Viděl jsem psy s výcvikem na hledání lidí. Ale Bety udělala víc – chránila dítě, dokud nebyla jistota, že je v bezpečí. To je víc než instinkt. To je skutečné porozumění.“

Dnes je Emě pět let. Má jizvu na koleni, zlatou medaili s nápisem „Statečná“, a každý večer šeptá své věrné feně do ucha:

— „Ty jsi moje nejlepší kamarádka. Ty jsi mě našla.“