Byl to obyčejný den na vojenské základně v Brdech. Alespoň do chvíle, než přivezli těžce popáleného vojáka – desátníka Lukáše Krále. Výbuch nastraženého zařízení během cvičení ho dostal do kritického stavu. Lékaři už ztráceli naději.

Na chodbě čekal pes. Ne jen tak ledajaký – byl to Rik, služební německý ovčák a dlouholetý parťák zraněného Lukáše. Nikdo ho nedokázal zastavit. Vytrhl se z vodítka a vběhl do místnosti dřív, než ho kdokoliv mohl zadržet.

Personál ztuhl překvapením. Rik vyskočil na lůžko a začal štěkat přímo do tváře svého pána, přikrytého bílým prostěradlem. Pak se náhle odmlčel. Přitiskl čenich na jeho hruď. Ticho. A pak — zakňučel, zaštěkal a prudce strčil tlamou do jeho hrudníku.

A v tom to přišlo.

Monitor, který doposud nevykazoval žádnou aktivitu, pípl. Jednou. Podruhé. Znovu.

„To není možné!“ vykřikl jeden z lékařů, když se čísla začala zvedat. Slabý puls. Nádech. Tep.

Okamžitě zahájili resuscitaci. Místnost se během minuty naplnila personálem. Tentokrát bojovali s nadějí. Rik se stáhl do kouta a sledoval každý jejich pohyb. Jeho oči říkaly jediné: „Já jsem to věděl.“

O dva týdny později se Lukáš probral. Byl zmatený, ale naživu. A první, co udělal, bylo, že pohladil Rika po hlavě a zašeptal:

„Slyšel jsi mě, že jo?“

Později se ukázalo, že Lukáš měl velmi slabý srdeční rytmus – natolik slabý, že ho moderní přístroje v šoku a traumatu nezachytily. Ale pes… pes věděl, že jeho pán ještě neodešel.

Dnes je Rik vyznamenán jako hrdina. Ne podle vojenských předpisů, ale podle srdce.

A celé oddělení si už navždy bude pamatovat den, kdy je čtyřnohý kolega naučil, že diagnóza někdy nestačí… protože láska ví víc.