V kapli na okraji města panovalo ticho. Jen tiché vzlyky truchlících narušovaly smuteční atmosféru. Všichni stáli v černém, pohledy upřené na otevřenou rakev, kde ležela osmnáctiletá Klára – mladá dívka, kterou okolí znalo jako tichou a laskavou. Její smrt byla náhlá a záhadná. Lékaři uvedli selhání srdce. Rodina se zhroutila.

Nejvíce trpěla její matka, paní Renata Válková. Po ztrátě jediné dcery se uzavřela do sebe, odmítala jídlo i spánek a neustále opakovala: „Chci být pohřbena vedle ní. Nedokážu bez ní žít.“

V den pohřbu přistoupila Renata k rakvi, aby se s Klárou naposledy rozloučila. Natáhla ruku, aby ji pohladila po vlasech. Kaple ztichla ještě víc – a pak se ozval děsivý výkřik.

Renata ustoupila, ztuhlá hrůzou. Přítomní se seběhli k rakvi… a uviděli to také.

Klářiny oči nebyly úplně zavřené. Její prsty se nepatrně pohnuly. A pak se slabě zachvěla ruka.

Chaos. Křik. Okamžité volání záchranné služby. Pohřeb se během vteřin změnil v dramatický boj o záchranu života. Lékaři dorazili rychle – a potvrdili něco neuvěřitelného: Klára byla stále naživu. Trpěla hlubokým katatonickým stavem s téměř nezměřitelnými životními funkcemi. Omylem byla prohlášena za mrtvou.

Dnes je Klára hospitalizována na jednotce intenzivní péče. Lékaři hovoří o zázraku. Její matka jí drží ruku – tentokrát ne u rakve, ale u nemocničního lůžka.

A celá republika se ptá: Jak se tohle vůbec mohlo stát? Jak blízko jsme byli, abychom ji pohřbili zaživa?