Dovolená byla přesně to, co jsem potřeboval. Klid, moře, žádné e-maily, žádné telefony. Dům jsem nechal pod dohledem kamer, jako obvykle. Soused měl pouze vybírat poštu. Neměl jsem důvod se něčeho obávat.

Ale po návratu mě čekalo něco, co jsem nečekal.

Na pozemku, hned za domem, tam kde býval udržovaný trávník… ležela hromada čerstvé hlíny. Tvar obdélníku. A u ní malá dřevěná destička – připomínala náhrobek. Přistoupil jsem blíž. A tam jsem to uviděl.

Moje jméno. A datum mého narození.

Ztuhl jsem.

Jen jsem stál a zíral. Nedávalo mi to smysl. Hlavou mi vířily otázky: je to vtip? výhrůžka? někdo ze sousedství, kdo zešílel?

Vzpomněl jsem si na bezpečnostní kamery. Díkybohu za ně. Připojil jsem se k systému a začal procházet záznamy.

Záznam z předešlé noci.

Ve 2:17 ráno se přes plot přehoupla postava. Vysoká, štíhlá, zahalená v tmavé mikině. V ruce držela lopatu. Během tří hodin vyhloubila hrob. Precizně. Bez jediného zaváhání. A hlavně – v naprostém tichu.

To nejhorší přišlo, když se otočila ke kameře.

Ten obličej.

Byl to… můj obličej.

Do posledního detailu. Jako kdybych se díval do zrcadla. Stejné rysy, stejné oči, dokonce i oblečení – to, které jsem si připravil na cestu zpátky. A pak se usmál. Chladně. Krátce.

Záznam jsem okamžitě vypnul.

Od té chvíle se nevyspím. Budím se při každém zvuku.
Nevím, co jsem viděl.
Ale v hlavě mi stále dokola zní jediná otázka:

Když někdo kopal můj hrob…
…kdo teď žije v tomhle domě?