Letní odpoledne v brněnské části Bystrc vypadalo zcela běžně. Děti si hrály u domů, dospělí posedávali na lavičkách a vše dýchalo klidnou atmosférou prázdnin. Šestiletý Matěj si kopal míčem blízko opuštěné retenční nádrže, o které každý věděl, že je nebezpečná. I přes zákaz vstupu se děti občas odvážily příliš blízko.

Když míč sklouzl do vody, Matěj za ním bez váhání vyběhl. Nikdo si nevšiml, že uklouzl a spadl do nádrže.

První, kdo zaslechl křik, byl muž sedící opodál. Vybledlá bunda, zarostlý obličej, igelitka vedle něj – lidé ho znali jen jako bezdomovce z okolí trafiky. Jmenoval se Roman. Bez váhání skočil do vody a vytáhl chlapce na břeh. Poskytl mu první pomoc a zabalil ho do své bundy, zatímco volal o pomoc.

Chlapec přežil. Začal dýchat a plakat.

V ten moment se objevila jeho matka – Karolína Krátká. S hrůzou se vrhla ke scéně, ale když spatřila, kdo její dítě zachránil, šokovaně pronesla větu, která zůstala ve vzpomínkách všech svědků:

„Možná by bylo lepší, kdyby se utopil, než aby na něj sahal takový špinavec.“

Nastalo ticho. Roman se tiše vzdálil. Nečekal poděkování.

Ale svědci zůstali stát v naprostém úžasu – ne nad záchranou samotnou, ale nad bezcitností, kterou právě slyšeli.

Zpráva o události se rychle rozšířila po celém sídlišti. Na sociálních sítích se rozjela živá diskuse. Mnozí byli pobouřeni. Někteří obyvatelé se rozhodli jednat – Romana našli, pomohli mu s oblečením, jídlem i přístřeším. Pomalu se znovu začleňoval do společnosti.

Zatímco on získával nový začátek, matka chlapce čelila vlně kritiky. Omluvy se nedostavily – pouze strohé vysvětlení, že jednala ve stresu. Ale sousedé její slova nezapomněli.

Tento příběh se stal víc než jen svědectvím o jedné dramatické záchraně. Byl připomínkou, že lidskost není otázkou vzhledu nebo majetku. Roman, muž bez domova, se stal hrdinou – a zároveň zrcadlem společnosti.