Na první pohled byl pan Marek ten nejběžnější soused, jakého si dovedete představit.
Klidný důchodce, upravený dvorek, pravidelně stříhaný trávník. Vždy milý, vždy pozdravil, nikdy si na nic nestěžoval.

Každé ráno v 6:30 vycházel ven — v jedné ruce hrnek s kávou, v druhé žlutou zahradní hadici.

A pak zaléval.

Ale ne květiny. Ani zeleninu.
Vždy zaléval jeden jediný kout zahrady — malý čtverec trávníku u staré, téměř rozpadlé kůlny. Každý den. Ve stejnou dobu. Stejně dlouho.
Za deště, v horku, i v zimě.

Začalo mi to vrtat hlavou.

Jednou jsem se ho zeptal — spíš ze srandy:
„To tam máte zakopaný poklad, že to tak důkladně zaléváte?“

Jen se usmál.
„Lepší než poklad,“ řekl.

A pak přišla ta noc.
Silná bouře, vítr, rachot. Část jeho kůlny se zřítila.

Druhý den jsem mu šel pomoct s úklidem… a tehdy jsem to uviděl.

Pod vrstvou hlíny a popraskaného betonu byl poklop. Kovový. S rukojetí.
A pod ním — schodiště dolů.

Marek stál vedle mě. V ruce opět svou žlutou hadici.
A řekl jen:
„Když už jste tady… tak to můžete vidět.“

Pod jeho zahradou byla izolovaná místnost. Stěny pokryté izolační pěnou, tiché bzučení ventilátorů, slabé LED osvětlení. A všude regály.
Ne se zeleninou. Ale s rostlinami, které jsem znal jen z dokumentárních filmů — geneticky modifikované, psychoaktivní, laboratorně vyšlechtěné.

Marek nebyl obyčejný zahrádkář.
Byl bývalý vědec. Výzkumník v oblasti rostlinné neurobiologie. A ve svém důchodu si zřídil soukromou výzkumnou stanici.

Nic neprodával. Nepěstoval pro zisk.
Zaléval. Zapisoval. Pozoroval. Studoval.

A ta žlutá hadice? Nebyla obyčejná.
Uvnitř proudila speciální živinová směs, kterou si míchal sám.

Když se mě později zeptal, jestli o tom někomu řeknu, jen jsem pokrčil rameny a pousmál se:
„To bych musel nejdřív vysvětlit, proč tě sleduju přes plot.“

Od té doby, kdykoliv vidím žlutou hadici, napadne mě jedna věc:
Kolik dalších tajemství si lidé tiše zalévají hned za našimi ploty?