Nikdy jsem nevěřila na horory. Myslela jsem si, že děsivé příběhy jsou jen pro filmy a knihy, a že v reálném životě se podobné věci prostě nedějí. Ale to, co se stalo jednoho obyčejného večera v našem bytě, mi změnilo pohled na bezpečí, které jsme považovali za samozřejmé.

Byl to pátek. Můj manžel byl na služební cestě a já jsem doma zůstala sama s naším pětiletým synem. Večer probíhal klidně – koupel, pohádka, usínání. Po desáté hodině už bylo ticho a já si šla lehnout, unavená po celém dni. Ještě jsem se naposled podívala na telefon a zhasla lampičku.

Byla jsem na pokraji spánku, když jsem zaslechla slabé zaklepání. Myslela jsem si, že to byl zvuk z ulice, ale pak se ozval znovu – přímo zpod postele. Bylo to tiché, ale jasné. Něco se pohnulo. Ztuhla jsem. Srdce mi začalo bít tak silně, že jsem ho cítila až v krku.

První myšlenka byla, že si to představuji. Ale pak jsem uslyšela dech. Těžký, zrychlený – a rozhodně ne můj. V té chvíli mi ztuhla krev v žilách. Vzala jsem telefon, tiše zapnula svítilnu a sklouzla z postele. Na kolenou jsem posvítila pod postel. A tehdy jsem to uviděla.

Oči. Dvě oči, které se na mě dívaly. Ve stínu, stočený do klubíčka, ležel muž. Neznámý muž, špinavý, vyděšený – a schovaný pod mojí postelí.

Okamžitě jsem popadla syna z vedlejšího pokoje, zamkla nás v koupelně a zavolala policii. Čekání bylo nekonečné. Muž se nepokusil odejít, jen tam ležel. Když dorazili policisté, zjistili jsme, že to byl bezdomovec, který se do domu dostal přes otevřené okno ve sklepě a schovával se už několik hodin. Vybíral byty, které vypadaly prázdně – chtěl se jen vyspat, tvrdil.

Ale co kdybych ten zvuk přeslechla? Co kdyby se rozhodl jednat jinak?

Od té chvíle zamykám každý večer každé okno, kontroluji každý kout a nedívám se na horory – nepotřebuju je. Zažila jsem svůj vlastní.

A vám radím jedno: když uslyšíte v noci něco podivného, neříkejte si, že to byl jen dům, co pracuje. Možná tam opravdu někdo je. A možná nečeká, až usnete – možná už se dívá.