Nedokázal je popsat, jen opakoval, že „to nezní normálně“ a že tam musí policie okamžitě přijet.

Na místo byla vyslána hlídka se služebním německým ovčákem. Policisté prošli okolí, zaklepali na dveře několika domů, vyslechli sousedy. Nikdo nic nezvyklého neslyšel — až na jednoho postaršího muže, který přiznal, že v noci zaslechl tlumené zasténání. Bylo to prý tak slabé, že to považoval za šum běžící televize.

Když se policisté přiblížili k domu, který byl nahlášen, okamžitě ucítili zvláštní chlad. Dům působil opuštěně: nakřivo stojící plot, oprýskané dveře, okna zcela pokrytá špínou. Ale bylo v něm něco víc. Jako by sám prostor kolem dýchal neklidem.

Uvnitř to bylo ještě horší. V obývacím pokoji téměř žádná podlaha nezůstala — prkna byla ztrouchnivělá a uprostřed místnosti se otevírala hluboká prasklina vedoucí do naprosté tmy. Vzduch byl vlhký, zatuchlý a studený. Nikdo by nevěřil, že se tam někdo mohl nacházet.

Pes se však náhle zastavil, jako by narazil na neviditelnou překážku. Vycenil zuby, zježenou srstí napjatě vrčel a začal rozhrabávat zem těsně u okraje trhliny. Policí se po sobě podívali — trénovaný pes se takhle nechoval bez důvodu.

Jeden z policistů se pomalu naklonil nad okraj trhliny a posvítil baterkou dolů.

A v tu chvíli zbledl.

Světlomet dopadl na lidskou siluetu — nebo alespoň na něco, co kdysi člověka připomínalo. Tělo bylo zkroucené do nepřirozené polohy, jako by kostra byla zlomena na několika místech. Pravá ruka byla natažena k povrchu, prsty zkřivené v křečovité snaze zachytit se čehokoli. Obličej se ztrácel ve stínu, ale přesto měli všichni pocit, že je někdo zdola pozoruje.

— Musíme se podívat blíž… — řekl velitel tiše, i když z jeho hlasu bylo jasné, že tomu nevěří ani on.

Dům však v tu chvíli zapraskal. Ze stropu spadlo několik zrnek prachu. Prasklina se nepatrně rozšířila, jako by se místnost nadechovala.

Velitel znovu posunul paprsek baterky.

A tehdy to uviděli.

Pohyb.

Nesmírně pomalý, sotva viditelný — ale ne popiratelný.

— On… žije? — vydechl mladý policista.

Velitel jen zavrtěl hlavou.

— To není člověk.

V tu chvíli se ticho v domě změnilo v něco těžkého, viskózního. A pak se ozval nový zvuk. Tiché, táhlé šustění, jako když se něco plazí po suché zemi.

Pes začal kňučet, ne vyděšeně, ale s jakýmsi hlubokým instinktivním strachem — tím druhem strachu, který cítí jen zvíře, když se ocitne tváří v tvář něčemu, co nemá být viděno.

A pak se to stalo.

Šepot.

Nebyl to hlas člověka. Byl hrubý, přidušený, jakoby přicházel zpod země, ne z lidské hrdla. Ale nejhorší bylo to, že každý z policistů měl pocit, že šepot vyslovuje jeho jméno.

Baterka osvítila stěny trhliny — a odhalila dlouhé rýhy. Zvláštně křivé, nepravidelné, hluboké. Jako by se něco snažilo vyhrabat ven. Určitě to nebyly stopy lidských nehtů.

— Ustupte! Okamžitě! — poručil velitel.

Ale dům měl vlastní plán.

Ze tmy se ozvalo hlasité zadunění. Trhlina se začala rozšiřovat před jejich očima. A něco tam dole… se pohybovalo směrem nahoru. Už ne pomalu. Už ne tiše.

A potom se vynořilo.

Stínová hmota, beztvará, temná, pohlcující světlo. Nenapodobovala žádnou známou bytost. Světlo na ni nedopadalo — mizelo v ní.

Pes vyrazil z domu jako šíp. Lampa v policistově ruce se zachvěla. Podlaha se otřásla.

— VEN! HNED! — zakřičel velitel.

Policisté se rozběhli ke dveřím. V okamžiku, kdy poslední z nich vyběhl ven, ozvala se uvnitř ohlušující rána. Dům klesl o pár centimetrů, jako by jej něco zespoda vtahovalo.

Na ulici stáli lidé, kteří vyšli z domů, vyděšení a zmatení.

Velitel se pomalu otočil k opuštěné budově.

V jednom z oken… se pohnul stín.

Rychle. Prudce. Nepřirozeně.

— Nikdo se k tomu domu nepřiblíží, dokud sem nedorazí speciální jednotka, — řekl pevným, i když napjatým hlasem.

Ale dům tím neskončil.

Z jeho vnitřku se znovu ozval šepot.

Tentokrát už neříkal jména.

Tentokrát volal všechny.