Sergej se probudil brzy ráno kvůli neodbytnému zvonění telefonu. Ještě netušil, že tenhle den navždy rozdělí jeho život na „předtím“ a „potom“. Suchý, úřední hlas z banky mu oznámil, že v souvislosti se stažením mého ručení je jeho úvěrová linka okamžitě pozastavena a všechny podmínky budou znovu přezkoumány. Auto, které koupil na úvěr a které bylo kryté mým jménem, už nemělo právo stát před domem. Právě proto pod okny stál odtah.

Telefon mi začal zvonit už za půl hodiny. Nejdřív Sergej. Pak jeho žena Larisa. Potom další příbuzní, kteří se ještě včera smáli nejhlasitěji. Hovor jsem nepřijala ani jeden. V klidu jsem si uvařila kávu a poprvé po dlouhé době jsem cítila zvláštní, hluboký klid.

Kolem poledne zazvonil domovní zvonek. Za dveřmi stála celá delegace: bratr, jeho žena, teta, strýc… a i Ilja, ten samý synovec. Už nevypadal sebejistě. Stál se sklopenou hlavou a nervózně žmoulal kšiltovku v rukou. Larisa začala jako první – třesoucím se, přehnaně kajícným hlasem.

„No tak, vždyť to byl jen hloupý vtip… Je to dítě… Ty jsi přece dospělá žena…“

Mlčky jsem se na ně dívala. Na lidi, kteří se ještě včera smáli, když mě veřejně ponížili. Na ty, kteří dovolili dospívajícímu klukovi vylít mi nápoj na klín a nahlas říct, že tu „nemám co dělat“. Nikdo z nich se tehdy nepostavil. Nikdo neřekl ani slovo.

Sergej udělal krok dopředu.

„Nemůžeš to přece udělat… kvůli takové maličkosti… Mám podnikání, závazky, rodinu…“

Tehdy jsem poprvé promluvila.

„To nebyla maličkost. To byla pravda o vás. A já ji viděla.“

Začali se překřikovat, omlouvat, svalovat vinu jeden na druhého. Larisa náhle postrčila Ilju přede mě.

„Řekni tetě, že tě to mrzí.“

Zamumlal omluvu, aniž by zvedl oči. Já se ale nedívala na něj. Dívala jsem se na dospělé lidi, kteří ještě před pár hodinami považovali ponížení za zábavu.

„Neomlouváte se proto, že vás to mrzí,“ řekla jsem klidně. „Omlouváte se proto, že vám to začalo vadit.“

Nastalo ticho. Husté, nepříjemné. Čekali křik, slzy, hysterii. Místo toho dostali chladné zrcadlo.

Zavřela jsem dveře.

Později jsem se dozvěděla, že Sergej nedostal prodloužení úvěru. Že se jeho podnikání zastavilo. Že Larisa všem vyprávěla, jak jsem prý krutá a mstivá. A že na dalších rodinných setkáních se moje jméno raději nevyslovovalo.

A já jsem si poprvé po mnoha letech uvědomila, že už nikomu nic nedlužím.

Někdy totiž pomsta není křik ani hádka. Někdy je to tiché, dospělé rozhodnutí přestat být pohodlná. A přesně tohle vůbec nečekali.