Chtěl ji překvapit. Po měsících strachu, hluku a neustálého napětí toužil alespoň po krátkém okamžiku normálního života.

Tiše otevřel bránu. Dům působil podivně prázdně – světlo svítilo jen v kuchyni. Ze zadního dvora se však ozýval slabý, nepravidelný zvuk. Nebyly to kroky, spíš pomalé šourání, jako by se tam pohyboval někdo velmi slabý nebo nemocný.

Zastavilo se mu srdce.

Zamířil ke kůlně. Dveře nebyly zamčené, jen zajištěné zevnitř starým kbelíkem. Opatrně je otevřel.

Uvnitř, na hromadě špinavých dek, seděla jeho matka.

Byla shrbená, vyčerpaná, s propadlým obličejem. Pod očima měla tmavé kruhy, ruce oteklé a popraskané zimou. Na sobě měla roztrhaný svetr. Vedle ní stála miska s kaší, na jejímž povrchu se objevila plíseň. Chlad a vlhko ho udeřily do tváře.

Když ho spatřila, trhla sebou.

„Synku… ty ses měl vrátit až za tři dny…,“ zašeptala.

„Mami… proč jsi tady?“ Hlas se mu zlomil.

Sklopila oči.

„Tak je to lepší… pro všechny…“

Když se pokusila vstát, všiml si hlubokých stop na jejích zápěstích. Jako by jí je dlouho svíral provaz.

V tu chvíli pochopil:
ona tady nebydlela.
Byla tady zavřená.

Rozběhl se do domu. Manželka stála v kuchyni s telefonem v ruce. Když ho uviděla, zbledla.

„Ty… už jsi doma?“ vydechla nejistě.

„Proč je moje matka zavřená v kůlně?“ Každé slovo dopadlo tvrdě.

Mlčela. Pak se pomalu posadila, jako by jí došla síla.

„Nevíš, čím jsem si prošla,“ řekla po chvíli. „Byl jsi pryč. Všechno zůstalo na mně. Dům, peníze… a ona. Neustále mě ponižovala.“

„Ponižovala?“ odpověděl chladně. „Ta žena, kterou jsem právě viděl, vypadá spíš jako někdo, koho někdo zlomil.“

Manželka sevřela rty.

„Našla papíry,“ přiznala tiše. „Lékařské zprávy.“

Ztuhl.

„Jaké papíry?“

Ukázala na obálku položenou na lednici. Když ji otevřel, zamotala se mu hlava. Lékařská zpráva. Umělé přerušení těhotenství. Datum. Podpis.

„Věděla o tom,“ pokračovala manželka. „Vyhrožovala mi. Říkala, že ti všechno řekne. Že mě vyhodíš. Že nejsem ‚skutečná manželka‘.“

Podíval se na ni.

„A proto jsi ji zavřela?“

Rozplakala se. Nebyly to však slzy lítosti, ale panika člověka, kterému se hroutí lež.

„Bála jsem se,“ opakovala. „Bála jsem se, že o všechno přijdu.“

V tu chvíli pochopil to nejhorší:
nešlo o nenávist.
Šlo o strach a sobectví.

Vrátil se ke kůlně a vzal matku do náruče. Byla lehká. Příliš lehká. Jako by z ní život pomalu odcházel.

„Promiň,“ zašeptala. „Nechtěla jsem ti rozbít rodinu.“

Ta slova bolela víc než cokoli jiného.

Zavolal sanitku. Policii. Velitele.

Manželka stála ve dveřích a opakovala:

„Já jsem jen chránila to, co bylo moje.“

Ne „nás“.
Ne „rodinu“.

Tu noc pochopil, že válka neskončila jeho návratem domů. Jen změnila podobu.
A že někdy je nejnebezpečnějším nepřítelem ten, komu jsi kdysi řekl: „miláčku“.