Rezervoval apartmán pro dva a letenky ukryl v autě mezi pracovními dokumenty. Pro manželku měl připravenou dokonalou lež — falešné potvrzení o naléhavé pracovní cestě.
Ten večer se vrátil domů pozdě, vyčerpaný a chladný.
„Zítra odjíždím,“ oznámil bez emocí.
Manželka jen tiše přikývla. V poslední době se změnil — byl podrážděný, uzavřený, vzdálený. Arthur byl natolik jistý svou lstí, že ho ani nenapadlo, že ona už zná pravdu.
Pochybnosti ji ale trápily už dávno. Intuice jí napovídala, že nejde o práci, ale o jinou ženu. Chyběl jen důkaz — až do oné noci.
Když Arthur hluboce spal, potichu se vykradla do garáže. Světlo baterky klouzalo po interiéru auta. Trvalo jen pár minut, než našla to, čeho se obávala: letenky pro dvě osoby, dvě jména, a vedle jeho jména cizí žena.
Zůstala stát bez hnutí. Bolest byla ostrá, paralyzující. Potom se nadechla a vrátila se do domu. Seděla dlouho v kuchyni, v naprostém tichu. Bez slz, bez scén.
Mohla ho probudit a všechno skončit hádkou. Mohla zavolat té dívce.
Ale rozhodla se jinak.
Ráno, když si Arthur balil kufr, byla klidná a vyrovnaná. Připravila snídani, usmála se, připomněla mu nabíječku. Jeho poslední zbytky podezření zmizely. V té chvíli pro ni přestal být manželem.
Jakmile za ním zaklaply dveře, začala jednat. Systematicky, chladně, bez váhání. Právník. Notář. Podpisy. Jeho „služební cesta“ se proměnila v ideální okamžik pro definitivní rozhodnutí.
Třetí den dovolené se Arthur pokusil použít společný účet. Neúspěšně. Zkoušel to znovu. Volal manželce — ticho. Psával zprávy — přečteno, žádná odpověď.
Večer mu do hotelového pokoje doručili obálku. Uvnitř byly kopie letenek, finanční výpisy, žádost o rozvod a krátký vzkaz psaný jejím rukopisem:
„Byl jsi si jistý, že nic netuším. Mýlil ses. Užij si dovolenou. Je poslední, kterou platím já.“
Arthur četl ta slova znovu a znovu. Svět se kolem něj začal rozpadat. Milenka něco říkala, ale on ji nevnímal. Poprvé skutečně pochopil, co ztratil.
Po návratu domů ho čekal prázdný byt. Žádné fotografie, žádné osobní věci, žádné stopy společného života. Na stole ležely klíče a pečlivě srovnané dokumenty.
Nebyl žádný křik. Žádná veřejná pomsta. Ona prostě odešla — tiše a definitivně.
Někdy je nejsilnější odplatou klid, rozum a důstojnost. A přesně na to Arthur nebyl připraven.