Nestihl jsem ani kliknout na „pauzu“. Obraz se chvěl, jako by kameru svíraly roztřesené ruce. Zpočátku byla slyšet jen tma a hluboké, monotónní hučení připomínající chod těžkých průmyslových strojů. Pak se záběr pomalu zaostřil.

Hned mi došlo, kde bylo video natočeno. Ve výrobním závodě. Chladném, šedém a zanedbaném prostoru s oprýskanými zdmi a slabými zářivkami visícími ze stropu. Kamera se pomalu pohybovala mezi dlouhými kovovými stoly. Ležely na nich kusy masa. Jenže něco nesedělo. Barva byla nepřirozeně světlá, místy posetá tmavými skvrnami a podivnými vlákny, která nepůsobila přirozeně.

Do záběru vstoupil muž v pracovním oblečení. Jeho obličej byl rozmazaný, ale hlas zněl jasně — chraplavě, vyčerpaně, jako hlas člověka, který už několik nocí nespal.

„Jestli se na tohle díváte, znamená to, že se jim nepodařilo všechno smazat,“ řekl tiše. „Nevím, kolik času mi zbývá. Ale dál mlčet už nemůžu.“

Stáhlo se mi hrdlo. Bez přemýšlení jsem odstrčil talíř se snídaní, jako by se ta klobása mohla každou chvíli stát nebezpečnou.

Muž vysvětloval, že pracuje v masokombinátu, jehož výrobky se prodávají v mnoha obchodech. Nezmiňoval žádné názvy, ale kamera zabírala balicí linky, kartony a loga, která jsem okamžitě poznal. Viděl jsem je nesčetněkrát v supermarketech.

„Myslíte si, že je to maso?“ zasmál se krátce a nervózně. Kamera se přiblížila k růžové hmotě. „Tohle nemá co dělat v potravinách. Jsou to odpady. Materiál, který má být podle papírů zlikvidován. Ve skutečnosti se rozemele, chemicky upraví a skončí v klobásách.“

Žaludek se mi sevřel.

Další záznam byl zjevně pořízen v noci. Hala byla téměř ponořená do tmy. Několik dělníků stálo kolem obrovského drtiče. Jeden z nich se neustále nervózně rozhlížel.

„Občas se do směsi dostane něco, co tam vůbec nepatří,“ šeptal hlas mimo záběr. „Kov, plast, části strojů. Oficiálně se to označí jako výrobní vada. Jenže vady se nevyhazují. Jen se přidají k jiné šarži.“

Po zádech mi přejel mráz. Vzpomněl jsem si, jak se mi nůž zasekl v klobáse. Na ten tvrdý, lesklý předmět uvnitř. Zvedl se mi žaludek.

Nejděsivější však byl poslední soubor.

Jmenoval se jednoduše:
„POKUD SE MI NĚCO STANE“.

Tentokrát už muž neskrýval strach. Kamera byla nehybná, jako by byla ukrytá v rohu.

„Vědí o tom,“ říkal zadýchaně. „Vedení ví, že shromažďuji důkazy. Řekli mi: buď budu mlčet, nebo…“ Odmlčel se a těžce polkl. „Jestli jste našli tuhle flashku, znamená to, že jsem nestihl všechno předat novinářům. Udělal jsem kopie. Schoval jsem je tam, kde by je nikdo nehledal. Uvnitř výrobků. Uvnitř klobás. Nikdy se nekontrolují úplně.“

Seděl jsem nehnutě před obrazovkou. V hlavě mi neustále zněla jediná myšlenka: jedl jsem to. Jedl jsem jídlo, ve kterém mohl být nejen kov, ale i něčí poslední zoufalý pokus říct pravdu.

Video náhle skončilo. Obrazovka zčernala.

Místnost zaplnilo ticho, které narušovalo jen tiché hučení počítače. Podíval jsem se na flash disk v ruce. Malý kus plastu, který prošel výrobou, balením, skladem i obchodem — a skončil na mém kuchyňském stole.

Nevěděl jsem, jestli je ten muž ještě naživu. Netušil jsem, kolik podobných flash disků může být ukryto v dalších výrobcích, které si lidé právě teď doma krájí, dávají dětem na chleba a jedí bez jakéhokoli podezření.

Zbytky klobásy jsem vyhodil do koše, pytel pevně zavázal a hned vynesl ven. Když jsem se vrátil, dlouho jsem si myl ruce, i když mi bylo jasné, že ten tíživý pocit strachu to nesmaže.

Od toho rána se už na regály s masnými výrobky nedokážu dívat stejně. Pokaždé se mi do hlavy vkrade stejná otázka: co je skutečně uvnitř? A co když to nejděsivější není to, co teprve objevíme — ale to, co jsme už dávno snědli, aniž bychom o tom věděli.