V náručí jsem držela čtyřletou dceru Jasmínu a sedmiletý syn Marek se krčil za mými nohami, tichý, ale napjatý jako struna. A pak jsme uslyšeli kroky – těžké, jednotné, doprovázené řinčením kovu.

Po schodech stoupalo třicet mohutných motorkářů v kožených vestách. Až dorazili k nám, přede dveřmi se zastavila masa černé kůže, vousů a studeného ticha. Za nimi stál majitel bytu, pan Richard, ruce v kapsách, oči tvrdé jako beton.

„Čas vypršel, Rebecco,“ oznámil mi věcně, jako by mluvil o zapomenutém formuláři, ne o lidském životě. „Tihle chlapi vyklidí byt. Máš deset minut si vzít to, co si chceš nechat.“

Jasmína se okamžitě rozplakala. Marek mi pevně sevřel nohu. Mně se sevřelo hrdlo. Tušila jsem, že ten den přijde, ale stejně to zabolelo, jako kdyby mě někdo praštil cihlou do hrudníku.

„Prosím,“ zašeptala jsem. „V pátek dostanu první výplatu. Můžu zaplatit část nájmu… snažím se.“

„Snažíš se už třetí měsíc,“ utnul mě Richard. „Každý z těch chlapů dostane pětistovku za vystěhování. Dneska je to hotové.“

V tu chvíli předstoupil jejich vůdce – obrovský chlap s šedým plnovousem, vojenskými tetováními a klidným, těžkým pohledem. Na vestě měl napsáno MARCUS a PREZIDENT.

„Paní, ustupte prosím stranou,“ řekl hlasem, který zněl jako hluboký motor. „Máme zakázku.“

A pak se stalo něco, co jsem nečekala ani v nejdivočejší představě.

Marek vyběhl dopředu, chytil Marcuse kolem nohy a zaječel:

„Nesmíte nám vzít domov! Tatínek už není a maminka se moc snaží! Prosím!“

Marcus ztuhl. Podíval se dolů na Marka, pak na Jasmínu, která se mi tiskla k rameni, a nakonec se krátce podíval dovnitř do bytu. Jeho výraz se změnil – z tvrdého na zamyšlený.

Beze slova vešel dovnitř. Ostatní motorkáři ho následovali. Richard za nimi křičel:

„Co tam sakra děláte? Já vás neplatím za prohlídku! Uvolnit bytek!“

Ale nikdo ho neposlouchal.

Všichni stáli v obýváku a dívali se na naši zeď.

Na zdi visely dětské kresby – barevné, křivé, přilepené izolepou, protože rámky si dovolit nemůžeme. Nad nimi dětskými písmeny stálo:

„Maminka pomáhá lidem bez domova.“
„Chci, aby maminka měla světlo a teplo.“
„Jsme chudí, ale hodní.“
„Prosím Boha, ať mamince pomůže.“

Pod nimi byla fotka z charitativního centra, kde jsem nejprve dobrovolničila a později dostala malý úvazek. Na fotce rozdávám krabičky s jídlem dlouhé frontě bezdomovců. Pod snímkem bylo ručně napsáno:

„Děkujeme Rebecce – bez ní by akce nepřežila.“

Jeden z motorkářů přešel do kuchyně a viděl hromádky složených účtů – elektřina, voda, školka, nájem – všechno nezaplacené, ale pečlivě srovnané. Vedle nich malá krabice. Otevřel ji a uvnitř byly dvě svázané blond copy. Papírek na víku říkal:

„Prodám – nutné. Na zimní boty pro děti.“

Chlap tu krabičku zavřel tak opatrně, jako by držel dětskou hlavičku. Jiný si nenápadně otřel oči.

Richard to nevydržel a zařval:

„Okamžitě přestaneme s touhle sentimentální šou! Vyklízíme to nebo zavolám někoho jiného! Je to práce, ne charita!“

Marcus se k němu pomalu otočil.

„Tohle nazýváš prací?“ zeptal se klidně. „Vystěhovat matku se dvěma dětmi ráno v zimě?“

„Dluží mi dvě tisíc dvě stě!“ ječel Richard. „Jestli to nezaplatí, půjdou ven!“

Marcus nic neřekl. Jen mávl rukou.

Motorkáři začali bez váhání tahat z kapes peněženky, bankovky, drobáky, někdo i blok šeků. Peníze se kupily na stole. Trvalo to sotva pět minut.

Marcus vše spočítal, přihodil navrch stovku a strčil svazek Richardovi do ruky.

„Tady máš. I s přídavkem. A teď odejdi.“

Richard stál jako opařený, pak popadl peníze a beze slova zmizel.

Marcus se vrátil ke mně.

„Děti by nikdy neměly platit za chyby dospělých,“ řekl tiše.

Pak odešel. Za ním jeden motorkář za druhým. Bez hloupých gest, bez hrdinských řečí, jen těžké kroky a ticho.