Do jednoho z nejprestižnějších podniků ve městě vešla nenápadná starší žena. Měla na sobě starý kabát, boty poznamenané časem a v rukou držela obyčejnou kabelku. Ještě než stihla udělat několik kroků, zastavila ji hosteska u vchodu a chladným hlasem pronesla:

— Paní, musím vás upozornit, že se jedná o velmi drahou restauraci. Obávám se, že tady pro vás nebude vhodné prostředí.

— Já to vím, — odpověděla žena klidně. — Přesto si tu mohu dovolit večeři.

S patrnou neochotou ji posadili k malému stolku úplně vzadu, téměř u zdi. Ostatní hosté, obklopení luxusem, křišťálovými sklenicemi a dokonalým servisem, si ji začali prohlížet. Vzduchem se nesly tlumené poznámky, ironické úsměvy a pohrdavé pohledy. Pro mnohé byla vetřelcem v místě, kde se běžně scházela smetánka.

Když k ní přišel číšník, žena se tiše zeptala:

— Co je u vás na jídelním lístku nejlevnější?

— Zeleninová polévka, — odpověděl s mírnou pochybností. — Ale ani ta není zrovna levná.

— To nevadí. Přineste mi ji, prosím, — řekla.

U vedlejších stolů se ozval tlumený smích. Někdo si cosi pošeptal, jiný se ušklíbl. „Přišla si dát polévku mezi boháče,“ zaznělo posměšně. Žena však zůstala klidná.

Když jí polévku přinesli, vzala lžíci a na okamžik zavřela oči. Restaurace byla plná hluku, rozhovorů a smíchu. Zdálo se, že na ni všichni zapomněli.

Pak se ale atmosféra náhle změnila.

Postupně začalo v sále ticho. Nejprve u jednoho stolu, pak u dalšího. Hosteska zbledla, když pohlédla ke dveřím. Ty se otevřely dokořán.

Do restaurace vstoupilo několik mužů v elegantních oblecích. Jejich chování bylo sebejisté, pohledy vážné. Jeden z nich se obrátil na hostesku:

— Kde najdeme paní Kovalovou?

Žena roztřeseně ukázala směrem k zadnímu stolku.

Muži k ní okamžitě zamířili. Smích zmizel. Všichni ztichli.

— Omlouváme se za zdržení, — řekl jeden z nich s úctou. — Jsme připraveni.

Starší žena pomalu vstala. Najednou působila jinak — důstojně, klidně, sebevědomě. Rozhlédla se po restauraci a klidným hlasem pronesla:

— Ještě neodcházím.

Obrátila se k hostesce:

— Jak dlouho tu pracujete?

— Pět let… — odpověděla sotva slyšitelně.

— A za pět let jste se nenaučila, že hodnota člověka se neměří podle oblečení, ale podle úcty k ostatním.

Jeden z mužů pak hlasitě oznámil:

— Dovolte mi představit paní Annu Kovalovou. Zakladatelku nadace a hlavní investorku tohoto podniku.

Sál zaplnilo šokované ticho. Někteří hosté zbledli, jiní sklopili oči. Stud byl cítit všude.

— Dnes jsem sem přišla bez ohlášení, — pokračovala žena. — Chtěla jsem vidět, jak se tu zachází s lidmi.

Položila obálku na pult.

— Od zítřka bude mít restaurace nové vedení. A vy… — pohlédla na hostesku, — zde končíte.

Na závěr dodala:

— Nikdy nikoho nesuďte podle vzhledu. Někdy právě ten nejnenápadnější člověk drží v rukou největší lekci.

Ten večer zůstala spousta drahých pokrmů nedotčených. Protože nejtvrdší rána nepřišla zvenčí, ale zevnitř — v podobě studu, na který se nezapomíná.