Vůbec mě nenapadlo, že záznamy z bezpečnostních kamer odhalí realitu, která mě bude pronásledovat ještě dlouho poté.

Ten malý obchod pro mě znamenal všechno. Nebyl to jen byznys, ale místo, které jsem budoval roky. Znal jsem každý regál, každou bednu ve skladu, každý produkt. Právě proto jsem okamžitě zaznamenal, že něco nesedí. Nejprve zmizel jeden drahý sýr. Potom další. Následovala kvalitní káva, luxusní maso — vždy jen to nejdražší zboží. Levnější výrobky zůstávaly nedotčené.

Nejprve jsem vinu přisuzoval chybě v inventuře. Pak jsem si říkal, že jde o nepozornost. Jenže když se situace opakovala, začal jsem mít svíravý pocit v žaludku. Do skladu měli pohodlný přístup pouze zaměstnanci.

Pozval jsem je do místnosti pro personál a snažil se mluvit klidně, i když mě to stálo veškeré sebeovládání. Jejich reakce mě překvapila — nebyl tam strach ani nervozita, jen upřímné zmatení a uraženost. Všichni bez výjimky popírali jakoukoli vinu. Přesto někdo zcela cíleně a systematicky kradl.

Rozhodl jsem se obrátit na policii. Shromáždil jsem záznamy z kamer za několik týdnů a předal je vyšetřovatelům. Očekával jsem rutinní případ. Netušil jsem, že se dívám na začátek něčeho mnohem temnějšího.

Dlouhé minuty bylo na záběrech jen prázdné prodejní místo, ostré světlo zářivek a ticho. Pak jeden z policistů náhle zastavil obraz a přiblížil ho.

Mezi regály se pohybovala postava.

Nejdřív jsem si myslel, že jde o dítě. Byla shrbená, pohybovala se těsně nad zemí a s neuvěřitelnou tichostí. Vynořila se ze stínu, natáhla ruku a s děsivou přesností vzala nejdražší sýr z celé police. Nedotkla se ničeho kolem. Žádný spěch. Žádný hluk.

Další kamera zachytila stejnou postavu ve skladu. Tentokrát se narovnala a mně se stáhl dech. Byl to dospělý muž — vyhublý, špinavý, oblečený do roztrhaných šatů. Kapuce mu zakrývala obličej, ale v jeden okamžik se otočil přímo ke kameře.

Jeho oči byly prázdné. A přesto hladové. Nebyl v nich strach, jen instinkt přežití.

Rychle jsme si uvědomili, že se objevoval pravidelně, vždy uprostřed noci. Nevloupal se dovnitř. On tam už byl.

Ve skladu, za starým chladicím zařízením, které stálo na stejném místě roky, se nacházela úzká technická mezera mimo zorné pole kamer. Odtud vycházel. Tam se vracel.

Když jsme zařízení posunuli, udeřil nás silný zápach. Uvnitř byl provizorní úkryt — kartony, hadry, prázdné obaly od drahých potravin. Bylo zřejmé, že tam někdo žil dlouhou dobu. Spal pár metrů od zboží, které jsem denně prodával rodinám, seniorům, dětem.

Ta myšlenka mě naprosto ochromila.

Muž byl zadržen o dva dny později v okolí obchodu. Byl vyčerpaný, promrzlý a téměř nemluvil. Jen tiše opakoval, že měl hlad a nikomu nechtěl ublížit.

Od té doby už nikdy nezamykám obchod bez toho, abych se ještě jednou nerozhlédl. Ne ze strachu z krádeže.
Ale proto, že jsem pochopil jednu děsivou pravdu:
někdy to nejnebezpečnější není venku.
Někdy to žije přímo vedle nás — tiše, skrytě.