stejný účes, stejný pohled, stejné rysy. Dokonce i drobná pihka u rtů byla na stejném místě. Všechno souhlasilo až znepokojivě přesně. Jen jedno se lišilo – datum úmrtí. Rok, který ještě ani nenastal.

V hlavě mi začalo hučet a svět se se mnou zatočil. Kytice mi vypadla z rukou a já se musela opřít o studený kámen, abych nespadla. Znovu jsem četla nápis, slovo po slovu, a doufala, že se mýlím.

Křestní jméno. Moje.
Příjmení. Příjmení mého muže. To, které jsem měla přijmout po svatbě.

V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Uvědomila jsem si, že tohle není žádná náhoda.

Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že jde o krutý žert nebo shodu jmen. Ale čím déle jsem tam stála, tím jasněji mi docházelo, že ten hrob nebyl cizí. Byl připravený pro mě.

Couvla jsem, jako by mě náhrobek mohl vtáhnout k sobě. Nemohla jsem popadnout dech. Posadila jsem se na zem a v hlavě si přehrávala všechny rozhovory o jeho první ženě. Nikdy mi neřekl její jméno. Nikdy mi neukázal jedinou fotografii. Vždy mluvil vyhýbavě, opatrně, bez detailů.

Teď už jsem chápala, že to nebyl jen smutek.

U hrobu vedle pracovala starší žena. Přistoupila jsem k ní a rozechvělým hlasem se zeptala, jak dlouho ten hrob existuje. Podívala se na mě, ztuhla a zbledla.

„Pane bože… vy jste jí tak podobná,“ zašeptala.

„Komu?“ vyhrkla jsem.

„Té ženě, kterou tu pohřbili před lety. Všichni si toho tehdy všimli. Její muž tvrdil, že zemřela při nehodě, ale…“

„Ale co?“

Rozhlédla se kolem sebe a ztišila hlas:
„Rakev byla zavřená. A policie za ním ještě dlouho chodila.“

To mi stačilo. Rozběhla jsem se pryč z hřbitova, klopýtala jsem a sotva popadala dech. V hlavě mi zněla jediná myšlenka: musím s ním mluvit.

Když jsem přišla domů, už tam byl. Seděl klidně v kuchyni, jako by mě čekal. Jakmile mě uviděl, bylo mu všechno jasné. Neptal se. Nedivil se.

„Byla jsi tam,“ řekl tiše.

Beze slova jsem před něj položila telefon s fotografií náhrobku.

„Vysvětli to.“

Mlčel dlouho. Pak pronesl větu, ze které mi ztuhla krev v žilách:

„Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla tímhle způsobem.“

Jeho první žena skutečně zemřela. Ale ne při nehodě. Zjistila, že vyhledával ženy, které jí byly nebezpečně podobné. On tomu říkal osud. Policie posedlost.

Když se ho pokusila opustit, všechno skončilo tragédií. Případ byl uzavřen. Důkazy prý nestačily.

A já… já jsem byla další.

Naše seznámení nebylo náhodné. Jeho zdánlivá upřímnost. Jeho odpor k tomu, abych šla na hřbitov. Dokonce i svatba.

Ten hrob byl připravený předem.

Ještě tu noc jsem odešla. Bez věcí. Bez vysvětlení. Prostě jsem zmizela. Dnes žiji v jiném městě, pod jiným jménem, a každý den děkuji osudu za jedno jediné rozhodnutí – že jsem tam tehdy šla.

Někdy se mi o tom stále zdá. Znovu stojím před tím náhrobkem a dívám se na tvář, která mi patří. A pokaždé si uvědomím totéž: kdybych tehdy neposlechla svůj vnitřní hlas, tenhle příběh by už nikdo nevyprávěl.