Vše působilo tichým, těžkým dojmem. Z kufru se nešířil pach stáří ani prachu — spíš nepojmenovatelný smutek, jako by byl vtisknutý přímo do látek a předmětů.

— Co to má znamenat? — pronesl tiše jeden z pracovníků bezpečnosti.

Postupně se kolem shromáždili další zaměstnanci. Někteří cestující se zastavili, jiní raději odvrátili zrak. Stařenka stála bez hnutí, jen její ruce se lehce třásly.

— Tvrdila jste, že vezete dárky, — ozval se vedoucí směny pevným hlasem. — Komu tyto věci patří?

Žena pomalu zavřela oči. Slzy jí stékaly po tváři, aniž by se je snažila skrýt.

— Patřily mým vnoučatům… — zašeptala.

— Patřily? — zopakoval muž. — Říkala jste, že za nimi letíte.

Zhluboka se nadechla, jako by se muselabránit bolesti každého slova.

— Už žádná vnoučata nemám. Zalhala jsem.

Prostor náhle zaplnilo ticho. Hluk letiště, kroky i hlášení jako by se na okamžik zastavily.

Stařenka se posadila a začala vyprávět. Nehledala soucit, neomlouvala se. Jen klidně a zlomeně mluvila.

Její dcera žila s rodinou v malém městě. Neměli mnoho, ale byli šťastní. Pak přišla nehoda — výbuch, požár, několik minut, které všechno změnily. Dům shořel do základů. Nikdo nepřežil.

— Ani rozloučit jsem se nestihla, — řekla chvějícím se hlasem. — Zůstaly jen tyto věci. Nemohla jsem je tam nechat.

Na dně kufru si jeden z pracovníků všiml pečlivě zabaleného balíčku. Opatrně jej rozvinuli. Uvnitř byly tři malé urny s popelem, každá s ručně psaným jménem.

Někomu se zatajil dech.

— Slíbila jsem jim, — pokračovala žena, — že je jednou vezmu k moři. Stále o tom mluvili. Tehdy jsem to nestihla… tak to udělám aspoň teď.

Necestovala za živými příbuznými. Letěla k oceánu, aby splnila poslední slib a rozloučila se.

— Věděla jsem, že to nesmím, — přiznala tiše. — Ale bez nich bych ten let nezvládla. Jsou to jediné, co mi zůstalo.

Podle předpisů porušila zákon. Měla být zadržena. Přesto nikdo neměl sílu to vyslovit.

Vedoucí směny odešel stranou a dlouho mluvil do vysílačky. Když se vrátil, jeho hlas byl klidnější.

— Vše vyřešíme oficiální cestou. Pomůžeme vám s dokumenty. Poletíte dalším letem.
— A… přijměte naši upřímnou soustrast.

Stařenka k němu vzhlédla. V jejích očích nebyl strach ani vzdor. Jen hluboká únava a tichý vděk.

Když odcházela se svým starým šedým kufrem, nikdo nic neřekl. Nikdo nefotil. Každý myslel na své blízké — a na sliby, které často odkládáme.

Skener se znovu rozběhl, zavazadlo za zavazadlem.
Ale pro ty, kteří byli svědky této chvíle, už ten den nikdy nebyl obyčejný.