Nevnímala jsem chlad ani únavu, jen ostrý vzduch, který mi řezal plíce. Nemohla jsem se zastavit. V hlavě mi zněla jediná otázka: kde vzal něco, co patřilo Lily?

Baxter mířil k opuštěnému parku na kraji čtvrti. K místu, kam Lily tak ráda chodila kreslit. Stál tam starý dřevěný mostek, několik oprýskaných laviček a vysoký javor, pod kterým si často sedávala s blokem na kolenou.

Jednou, právě tam, ke mně vzhlédla a tiše řekla:
„Mami, i kdybych tu jednou nebyla, ty bys mě stejně našla.“

Tehdy jsem ji obejmula a poprosila, aby už takové věci neříkala.

Teď mi ta slova trhala srdce.

Pes se náhle zastavil. Položil jasně žlutý svetr na zem a začal zuřivě hrabat v mokré hlíně. Udělala jsem pár kroků blíž a spatřila něco, co mi vyrazilo dech.

Z půdy vyčníval roh batohu. Malý, modrý, s našitou žlutou hvězdou.

Batoh mé dcery.

Podlomila se mi kolena. Klečela jsem na zemi a ruce se mi třásly tak, že jsem sotva dokázala otevřít zip. Uvnitř byl její skicák. Stránky byly navlhlé, ale kresby zůstaly čitelné. Náš dům. My tři — Lily, její otec a já. Všichni jsme se usmívali.

Nad obrázkem stálo dětským písmem:
„Když tu nebudu, budu pořád s tebou.“

V tu chvíli se svět zastavil.

Neplakala jsem. Nekřičela. Jen jsem tam seděla, zatímco si Baxter tiše přisedl a opřel hlavu o mé rameno. On to věděl. Od začátku to věděl.

Později nám policie sdělila, že po nehodě někdo sesbíral osobní věci z krajnice. Nikdy je neodevzdal. Nikdy se neozval. Ale Baxter cítil Lilyin pach. Hledal ji každý den. I dlouho poté, co jsme se s ní rozloučili.

Ten večer jsem poprvé po týdnech otevřela dveře jejího pokoje. Všechno bylo přesně tak, jak to nechala. Vzala jsem z police další svetr — stejný jako ten nalezený — a přitiskla ho k sobě. A tehdy mi došlo, že bolest nezmizí. Jen se promění.

O měsíc později jsem se do parku vrátila. Na javor jsem zavěsila malou dřevěnou destičku s nápisem:
„Zde kreslila dívka, která milovala život.“

Baxter dodnes každé ráno stojí u dveří a dívá se směrem k silnici. Někdy tiše zakňučí. Už ho nezastavuji.

Protože teď vím —
některé duše nikdy skutečně neodejdou.
Jen zůstanou jiným způsobem.