Neplakal. Nepohnul se. Jen se ke mně tiskl a sotva slyšitelně zašeptal:

„Mami… nehýbej se. Nedýchej nahlas. Dělej, že jsi mrtvá. Oni odejdou. Pak ti všechno vysvětlím.“

V tu chvíli mi došlo, že to, co se stalo, nebyla nehoda.

Nahoře na okraji skály jsem zaslechla kroky. Kamínky se sypaly dolů. Někdo se díval do hloubky pod námi. Srdce mi tlouklo tak silně, že jsem měla strach, že ho uslyší. Tělem mi projížděla bolest, ale donutila jsem se zůstat bez hnutí. Zavřela jsem oči. Přestala jsem dýchat.

„Myslíš, že to přežili?“ ozval se nejistý hlas mé matky.
„Ne,“ odpověděl otec chladně. „Z takové výšky se nikdo nezvedne. Kdyby žili, křičeli by.“

Pak nastalo ticho. Dlouhé, dusivé ticho. A potom kroky, které se vzdalovaly.

Teprve tehdy jsem se znovu nadechla. Syn se ke mně okamžitě přitiskl.

„Mami… jsi naživu?“
„Ano…“ zašeptala jsem. „A ty?“
„Bolí mě to, ale vydržím. Musíme pryč. Než se vrátí.“

Nezřítili jsme se až na dno rokle. Zachytila nás úzká skalní římsa, keře a kořeny stromů. Náhoda. Nebo zázrak.

S vypětím všech sil jsem se postavila. Každý pohyb byl utrpením, ale strach byl silnější než bolest. Pomalu jsme se sunuli podél skály, místy téměř po čtyřech. Syn mi pomáhal, podával mi ruku, upozorňoval na nebezpečí. Jeho klid byl až znepokojivý.

Když jsme se konečně dostali na lesní cestu, nohy mě přestaly poslouchat. Zhroutila jsem se a rozplakala se.

„Mami,“ řekl tiše. „Musím ti něco říct.“

Podívala jsem se na něj.
„Co se děje, lásko?“

Zhluboka se nadechl.
„Babička s dědou to měli naplánované.“

Ta věta mi projela tělem jako led.

Vyprávěl mi, jak je slyšel mluvit během nocí, kdy u nich spal. Mysleli si, že spí. Říkali, že jsem všechno pokazila, že kvůli dítěti nejsem ovladatelná, že jsem odmítla přepsat dům.

A pak zaznělo to nejhorší.

„Říkali, že kdybys zmizela, všechno by bylo jednodušší,“ zašeptal. „A kdybych tam nebyl já… nic by tě už nedrželo.“

Vzpomněla jsem si na jejich chování, na podivné napětí, na opuštěnou cestu, na to, že sestra na poslední chvíli nepřijela. Všechno do sebe zapadlo.

Objala jsem syna a třásla se. Lidé, kteří mi dali život, se ho pokusili vzít – mně i mému dítěti.

Po několika hodinách nás našel náhodný řidič a zavolal pomoc. V nemocnici jsem všechno vypověděla. Policie našla auto mých rodičů zaparkované nedaleko srázu. Nehledali nás. Prostě odjeli.

Při zatčení matka plakala a tvrdila, že „to tak nemělo dopadnout“. Otec mlčel. Důkazy byly jasné. A výpověď mého syna ještě jasnější.

Dnes žijeme v jiném městě. Začínáme znovu. Stále se budím ze snů, ve kterých znovu padáme. A syn se mě občas ptá, proč lidé, kteří by měli milovat, dokážou tak strašně zradit.

Nevím, jestli se někdy úplně uzdravíme. Ale jedno vím jistě: ten den na okraji propasti mě nezachránila náhoda.

Zachránilo mě šestileté dítě, které mělo dost odvahy a rozumu, aby v nejděsivější chvíli zašeptalo slova, jež nám zachránila život.

A pravda – jakkoli krutá – nás udržela naživu.