Na první pohled působili jako běžný pár. Oleg a Klára – třicátníci bez dětí, s domem na okraji města a psem jménem Nero. Toho si adoptovali z útulku – křížence ovčáka, klidného a přítulného, který byl vděčný za nový domov.

Jenže s časem se jeho chování začalo měnit.

Nero často v noci postával u ložnice a tiše vrčel. Občas štěkal do prázdna, jindy odmítal projít kolem schodů. Klára si z toho dělala legraci a říkala, že „asi vidí duchy“. Oleg to přičítal přecitlivělosti nebo minulému traumatu. Ale situace se zhoršovala.

Pes byl stále nervóznější. Každou noc, přesně v 3:17, se probudil a nehnutě zíral do tmavého kouta chodby. Jedné noci se tam dokonce bezdůvodně počural – něco, co u něj nikdy předtím neviděli.

Po několika týdnech nevyspání Klára pronesla:
„Ten pes má problém. Možná bychom ho měli vrátit zpátky.“

Oleg s těžkým srdcem souhlasil. Ale před tím chtěl ještě něco zkusit. Nainstaloval kameru s detekcí pohybu do chodby a obýváku. Chtěl zjistit, co Nero v noci tak sleduje – a hlavně proč.

Ráno si sedli k počítači. Snídaně zůstala netknutá. Oleg spustil záznam. Nejdřív nic – klid, Nero spí.

Ve 3:17 pes náhle zpozorní, zvedne hlavu.

A pak to přišlo.

V rohu záběru se začal objevovat stín. Nejasný tvar, temný a neklidný. Nebyl to odraz, světlo ani hmyz. Vypadalo to jako něco… fyzického. Téměř lidského. Stín se zastavil u schodů – přesně tam, kde Nero vždycky vrčel.

Pes se postavil mezi něj a ložnici. Vrčel, neustoupil. Chráníl.

Stín nehnutě stál. A pak – během vteřiny – zmizel směrem ke sklepu. Dveře do sklepa se samy pohnuly. Neotevřely se – jen cukly.

Klára vykřikla. Oleg zbledl. Ruce se mu třásly, když nahrávku zastavil.

„To není možné…“ zašeptal.

Ten den Nero žádnou výtku nedostal. Naopak. Klára ho objala, dostal pamlsky a nový pelíšek – rovnou vedle jejich postele. A dveře do sklepa? Od toho dne byly zamčené. Navždy.

Teprve tehdy pochopili, že se nechtěli zbavit problémového psa.
Ale ochránce, který je noc co noc bránil před něčím, co sami nikdy neviděli.