Byl obyčejný podzimní večer. Lucie právě opustila malou pekárnu na rohu s papírovým sáčkem čerstvého pečiva v jedné ruce a telefonem v druhé. Cestou domů si všimla starší postavy opírající se o pouliční lampu.

Byl to starý pán — vrásčitý obličej, zmatený pohled, oblečení lehce pomačkané. Vypadal nejistě. Udělal pár kroků k přechodu, ale zastavil se, jako by náhle zapomněl, kam měl namířeno.

Lucie neváhala ani chvíli.

Přistoupila k němu a tiše se zeptala:
„Dobrý večer, neztratili jste se náhodou?“

Přikývl. Nepamatoval si přesnou adresu, jen název ulice, který Lucii něco říkal. Nabídla, že ho doprovodí. Přijal s vděčným, tichým úsměvem.

Šli spolu několik bloků, až dorazili k menšímu činžovnímu domu. U dveří je už netrpělivě vyhlížela žena kolem padesátky — jeho dcera. Se slzami v očích Lucii poděkovala, jako by právě udělala něco nesmírně důležitého.

Lucie šla domů s pocitem, že udělala správnou věc, ale dál tomu nevěnovala velkou pozornost.

Až do rána následujícího dne.

Když vyšla z bytu, u dveří našla obálku. Bez jména, bez vysvětlení. Uvnitř byla stará fotografie venkovského domu a krátká zpráva:

„Přijeďte. Je čas, abyste poznala, co znamená opravdová vděčnost.“

Součástí byl i klíč a napsaná adresa.

Lucie se rozhodla tam jet. A to, co na místě objevila, jí navždy změnilo život.