Petr pracoval v krematoriu v Brně více než šest let. Byla to práce náročná – jak fyzicky, tak duševně. Časem se naučil brát smrt s odstupem, jako součást rutiny. Nic ho už nemohlo překvapit. Alespoň si to myslel.

Jednoho dne však při běžném obřadu nalezl v rukou zemřelé ženy něco neobvyklého. Osmadvacetiletá Marta K., bez rodiny a závěti, zemřela podle všeho přirozenou smrtí. Její život byl tichý a nenápadný. Stejně tak měla proběhnout i její kremace.

Ale v jejích prstech se skrýval pomačkaný kus papíru – bankovka v hodnotě 500 korun. Na první pohled nic zvláštního. Lidé občas do rakví vkládají věci na památku. Ale tato bankovka ukrývala víc.

Na jejím okraji byla rukou napsaná poznámka:

„Tohle nebyla přirozená smrt. Podívejte se do sklepa. — M.K.“

Petr okamžitě informoval nadřízeného, který kontaktoval policii. Zdánlivě uzavřený případ se znovu otevřel.

Policisté se vydali do bytu zesnulé. Sousedé potvrdili, že poslední týdny působila vystrašeně. Tvrdila, že ji někdo sleduje. Ve sklepě pak policie narazila na kufr, ve kterém byl zápisník s pečlivě vedenými poznámkami.

Marta v něm popisovala, jak její pečovatel – muž zaměstnaný městem – zřejmě manipuloval s jejími léky. Zaznamenávala časy, příznaky a jména.

Další šetření odhalilo podobné podezřelé okolnosti i u dalších seniorek, o které se tento muž staral.

Díky jednomu poslednímu vzkazu, napsanému na bankovku, byla pravda odhalena.

Petr si dodnes pamatuje ten okamžik. A už ví, že i malé gesto může vést k velkému odhalení. Někdy je ticho hlasitější než výkřik.