Ten večer měl být obyčejný. Seděl jsem pohodlně v obýváku, v ruce knihu, na kterou jsem se těšil celý den. Byt zalévalo teplé světlo lampy, všude byl klid, za okny padal soumrak. Všechno působilo bezpečně a poklidně.

Až do chvíle, kdy se ozvalo tlumené dunění. Nejprve jsem tomu nevěnoval pozornost – možná projel náklaďák. Ale pak se začaly třást stěny. Obraz na zdi se zachvěl, sklenička na stole cinkla. Z venku zablikalo pouliční světlo.

Zvedl jsem hlavu. Následovala další rána, mnohem silnější. Vzápětí oslepující záblesk a pak – tma. Ticho, které přišlo, bylo až znepokojivé. Z dálky se ozývaly sirény a křik.

Vyšel jsem na balkon. Na obzoru se valil černý kouř, občas prozářený rudými záblesky. Vypadalo to, že došlo k výbuchu. Lidé vybíhali na ulici, někteří volali o pomoc, jiní jen bezmocně stáli. Telefonní signál i internet byly pryč.

Nikdo netušil, co přesně se děje. Jediné, co bylo jasné, bylo, že se stalo něco vážného.

Z poklidného večera se během chvilky stal děsivý scénář – jako vystřižený z filmu o konci světa. Jenže tentokrát jsme nebyli diváci. Byli jsme uprostřed děje.