Bez slov, bez výčitek. Prostě jednoho dne sbalil kufr a odešel. K ní. Byla mladá, ambiciózní a dávala mu to, co já už neměla sílu nabídnout – obdiv.

Doufala jsem, že děti zůstanou se mnou. Věřila jsem, že pochopí, kdo je vedl životem, kdo se obětoval, kdo neodešel.

Ale ony se postavily za něj. Otec byl ten úspěšný, respektovaný, silný. A já? Jen ta, kterou nechal za sebou.

Léta ubíhala. Ticho. Žádné telefonáty, žádné návštěvy. Jako bych neexistovala. Ale zvykla jsem si.

Pak přišla zpráva o jeho smrti. Bez rozloučení, bez omluvy.

Děti se okamžitě vydaly k notáři, jisté tím, že všechno připadne jim – dům, chata, umění, konta. Vždyť jsou jeho krev.

Ale notář otevřel obálku a všem se zatajil dech. Všechno odkázal té mladé ženě. Té, se kterou odešel.

A tehdy si vzpomněly i na mě.

Začaly volat, objevovaly se u dveří, s květinami a úsměvem. Ale vím, že to není o citech. Je to o zájmu. Zajímají se o to, co mám já. Co po mně zůstane.

Netuší, že jsem už dávno rozhodla.

A pravdu poznají… až když já odejdu.