Nikdy by mě nenapadlo, že někdy napíšu něco podobného.
Matyáš je ještě dítě. Patnáctiletý kluk, který si do včerejška neuměl poradit s chemickými rovnicemi. Který má pokoj plný plakátů videoher a věčně hledá klíče.
A přesto… se stal otcem.

Když mi to přišel říct, seděl na okraji postele, kýval nohama a uhýbal pohledem.
„Mami… musím ti něco říct. Ale slib mi, že se nebudeš zlobit.“
Už v tu chvíli jsem cítila, že se stalo něco velkého. Něco, co změní všechno.

Jeho přítelkyně porodila. Předčasně. Holčička váží sotva dvě kila, ale drží se. Bojuje. Jenže její matka… odešla. Bez slova, bez dokumentů, bez vysvětlení.
Zůstala jen ta maličká. A Matyáš.

Můj syn, který ještě minulý týden řešil, jak si přepere tričko, dnes podepsal převzetí péče.
Bez mé pomoci. Bez váhání.
S jedinou myšlenkou – že to dítě ho potřebuje.

Večer se na mě podíval pohledem, jaký jsem u něj ještě nikdy neviděla.
„Nikdo ji nechce… ale já jo,“ řekl potichu.

A v tu chvíli jsem pochopila.
Možná je pořád kluk. Ale v jeho srdci už roste někdo jiný.
Táta.