Bylo chladné podzimní ráno, slunce se nesměle prodíralo mezi větvemi holých stromů a vítr šeptal v suchém listí. Na kraji zapomenutého lesního hřbitova se objevila králice. Kráčela pomalu, s opatrností, kterou zná jen ten, kdo nosí nový život. Její tělo bylo těžké, ale její pohled ještě těžší — plný stínu minulosti.

Přišla ke známému místu – tam, kde odpočíval její milovaný. Pod kamenem, skrytý pod nánosem listí, spal navždy králík, který kdysi naplnil její svět radostí. Zmizel náhle, uprostřed noci, kdy les sevřela bouře. Od té chvíle sem králice přicházela – mlčky, tiše, jen aby zůstala nablízku.

Ale dnes bylo něco jinak.

Přímo u náhrobku ležel předmět, který sem nepatřil. Kožená peněženka – stará, ošoupaná, ale zachovalá. Králice zaváhala, pak k ní natáhla packu a otevřela ji.

Uvnitř nebyly žádné mince, žádné karty. Jen jedna malá černobílá fotografie. Ona a on. Mladí, bezstarostní, v čase, kdy ještě věřili, že všechno bude trvat věčně. Fotka, o které si myslela, že ji vzala voda během jarních záplav. A pod ní… složený kousek papíru. Slova psaná rukou, kterou by poznala mezi tisíci:

„Jestli to čteš, pak jsi našla, co jsi měla najít. Není to náhoda. Je to vzpomínka. A ta má větší sílu než přítomnost. Dýchej. Kroč dál. Já zůstávám tady, ale ty musíš žít. Pro nás. A pro něj… nebo pro ni.“

Zůstala stát jako zkamenělá. Pak se jí do očí vkradly slzy. Tolik otázek, žádné odpovědi. Kdo peněženku přinesl? Proč právě teď? A jak se dostala sem?

Možná na tom nezáleželo. Možná to nejdůležitější nebylo vysvětlení, ale ten okamžik — kdy člověk, nebo králík, pocítí, že láska nekončí smrtí. Že se skrývá v tichu lesa, v podzimním listí, v zapomenutých věcech… v peněžence u hrobu.

Ten den králice zamířila zpátky domů. Ne lehčí, ale pevnější. Uvnitř ní se pohnul nový život – a ona už věděla, že není sama.