Letní odpoledne na chorvatském pobřeží vypadalo jako z pohlednice – obloha bez mráčku, tiché moře, jemný vánek. Pláž ve Veliké Luce byla plná – turisté i místní se těšili z hřejivého dne. Děti si hrály v písku, senioři posedávali u kávy a paddleboardisté se klidně pohupovali na hladině.

A pak přišla vlna.

Bez jakéhokoliv varování. Nebylo po bouřce ani stopy, země se netřásla. Najednou se na horizontu objevila masa vody, tichá, ale obrovská – tři metry vysoká. Než si to někdo vůbec stačil uvědomit, udeřila. S burácivým nárazem zasáhla pláž. Vše, co jí stálo v cestě – lehátka, deky, lidé – bylo smeteno.

Vše trvalo jen pár vteřin.

A pak, stejně nečekaně, jak přišla, se voda stáhla. Slunce dál svítilo, vítr vanul. Všechno bylo najednou až příliš klidné.

Ale právě ten klid začal budit obavy.

„Bylo to, jako by moře začalo dýchat jinak,“ řekl později rybář Petar, který sledoval scénu ze člunu.
„Ticho bylo absolutní. Ani ptáci nezpívali. A voda… nebyla stejná.“

Lidé si brzy všimli podivných věcí. Na pobřeží se objevily objekty, které sem nepatřily – zbytky starých lodí, rezavé sudy, mořské rostliny, které tu nikdy předtím nebyly vidět. A pak něco ještě znepokojivějšího.

V písku zůstaly stopy. Ne lidské, ne zvířecí. Byly široké, zakončené jakýmisi drápy. Směřovaly od vody směrem do vnitrozemí, jako by z moře něco vystoupilo.

Úřady odmítly událost blíže komentovat. Oficiálně šlo o vzácný přírodní úkaz zvaný meteotsunami, způsobený náhlou změnou atmosférického tlaku. Ale mezi lidmi začaly kolovat jiné příběhy.

Starší obyvatelé si vzpomněli na dávné legendy – o „hlasech z hlubin“, které se ozývají, když moře vrací to, co si kdysi vzalo. Vypráví se o zmizelé rybářské osadě, která beze stopy zmizela po podobné vlně. Zůstaly jen prázdné loďky u mola.

„Nebyla to první vlna,“ pronesl starý muž u majáku. „A nebude ani poslední.“

Od té chvíle se pláž Velika Luka vyprázdnila. Ani v největších vedrech tam nikdo nechodí. Turisté se jí vyhýbají, místní ji obcházejí. V noci jsou prý slyšet podivné zvuky – kroky ve vodě, škrábání o kameny, někdy snad i dech.

A ti, kdo zůstali příliš dlouho, tvrdí, že to nejhorší nepřišlo s vlnou. Ale s tím, co po ní následovalo.