Bylo chladné podzimní ráno. Mlha se líně plazila mezi náhrobky starého hřbitova na okraji vesnice Malá Dubová. Ticho rušilo jen šustění spadaného listí a občasné krákání vran. Starý pan Vojtěch, bývalý učitel, tudy často procházel se svou hůlkou. Ale ten den ho cosi zastavilo.

Přistoupil blíž.

„Co se děje, chlapečku? Proč jsi tady sám?“

Chlapec zvedl hlavu. Byl to Vít, syn Kláry Hrubešové. Jeho matka zemřela před třemi měsíci – podle oficiální verze šlo o nešťastnou nehodu: uklouzla ve vaně a udeřila se do hlavy. Ale ve vesnici se šeptalo o něčem jiném.

„To není fér,“ zašeptal chlapec. „Maminka nechtěla umřít. Říkala mi to. Báli se jí. Proto… proto ji zabili.“

Vojtěch ztuhl. „Kdo se jí bál, Víťo?“

„Říkala, že ví o něčem, co se stalo na statku u lesa. Něco, co nikdo nesmí vědět. Psala to do deníku. Pak… pak byl oheň. A druhý den byla mrtvá.“

Pan Vojtěch si vzpomněl. Týden před Klářinou smrtí skutečně hořelo na statku, který byl léta opuštěný. Požár byl rychle uhašen, ale nikdo neřekl proč a jak vznikl. A Klára… byla jediná, kdo se tam často procházela. Prý kvůli bylinám.

„A tvůj táta?“ zeptal se opatrně.

„Nemám tátu. Neznám ho. Žil jsem jen s maminkou. Teď bydlím s tetou… ale ona mě bije, když mluvím o mamince.“

Vojtěch cítil, jak se mu třese ruka. To, co právě slyšel, nebyla jen dětská fantazie. Klára byla jeho bývalá žačka. Bystrá, zvídavá – možná až příliš.

„Máš ještě ten deník?“ zeptal se tiše.

Vít kývl. „Schoval jsem ho pod podlahu v našem starém domě. Maminka mi řekla, ať ho nikdy nikomu z vesnice nedávám.“

Toho večera se Vojtěch vplížil do domu Hrubešových. Pod uvolněným prknem skutečně našel starý, ohořelý zápisník. Listy byly zpola spálené, ale to, co zůstalo čitelné, stačilo: jména, data, důkazy o něčem mnohem větším. O vraždě. O korupci. O tajemstvích, která měla zůstat navždy pohřbena.

Ale malý chlapec pod starou vrbou změnil všechno.

A vesnice Malá Dubová už nikdy nebyla stejná.