Byl chladný, mlhavý den. Mraky visely nízko nad hlavami a stromy kolem hřbitova se tiše kolébaly v jemném vánku. Všude vládlo zvláštní ticho – ne obyčejné, ale hluboké, nasáklé smutkem a nevysloveným.

A pak se to stalo.

Z hloučku lidí se najednou vymrštila drobná postava. Holčička, sotva pětiletá, v růžové bundičce a s copánky, které jí ráno zapletla maminka. V rukou držela plyšového medvídka a vykročila směrem k rakvi. Její hlásek zazněl nečekaně jasně:

— „Táta jen spí!“

Lidé ztuhli. Někteří se otočili, jiní ani nedýchali. Bylo to tak čisté, tak nevinné… a zároveň nesnesitelně bolestné.

Holčička pokračovala, její oči plné důvěry:

— „Není mrtvý. Jen si potřebuje odpočinout. Maminka říkala, že ho všechno bolelo, a že teď spinká.“

Kněz zmlkl. I vítr se na chvíli zastavil. Ticho bylo tak hutné, že by se dalo krájet. Dívčina maminka se rozplakala nahlas a přiběhla k ní, ale holčička se jí vytrhla. Přistoupila k rakvi a pohladila ji – jako by hladila tatínkovu ruku.

— „Tatínku, vstávej… slíbil jsi, že dnes půjdeme krmit kačeny.“

A v ten okamžik se v přítomných něco zlomilo. Všichni si uvědomili něco, co nelze snadno pojmenovat. Nešlo jen o smrt jednoho muže. Šlo o něco mnohem hlubšího – o dětské nepochopení konce. O okamžik, kdy se nevinnost střetne s realitou tak tvrdě, že to zabolí i dospělého.

Holčička si ještě chvíli tiše povídala s rakví, šeptala něco medvídkovi – jako by chtěla, aby si ho tatínek vzal s sebou. Poté medvídka položila na víko a ustoupila.

V tom gestu byla veškerá bolest světa.

Lidé odcházeli se srdcem těžším než přišli. Nejen kvůli samotné ztrátě, ale i proto, že byli svědky okamžiku, kdy se jedno dětské srdce začalo pomalu lámat. A přesto – slova „Táta jen spí“ v sobě nesla zvláštní naději. Naději, že láska nezmizí ani se smrtí. Že zůstává – někde hluboko v nás. Že dítě věří. A někdy je právě tahle víra silnější než jakákoli realita.