Roky nevycházela z domu.
Nikdo ji neviděl na ulici, žádné návštěvy, telefon nezazvonil, schránka zůstávala prázdná.
Jen ona, její starý dům a ticho, které občas připomínalo přítomnost něčeho neviditelného.

Každé ráno připravila šálek čaje, usedla k oknu a zírala ven.
Na prázdnou ulici, na stromy měnící se s roční dobou.
A čekala.

Na co?
Nikdo nevěděl.
Snad na konec.
Snad na něco, co nedokázala pojmenovat ani sama sobě.

A pak, jednoho mrazivého rána, když odhrnula závěs, zaslechla…
Tichý, téměř nesmělý hlas.

„Jsem tady…“

Ztuhla. Ten hlas znala.
Byl z doby, kterou se pokoušela pohřbít v zapomnění.
Ale minulost má zvláštní způsob, jak se vracet.

Za tím závěsem nenašla náhodu.
Našla odpověď.
Na otázku, kterou si nikdy netroufla vyslovit nahlas.