Na úbočí kopce za vesnicí stojí farma, na kterou si dnes vzpomene jen málokdo. Dříve se jí říkalo „Stará koňská“.
Dnes je zarostlá, tichá a zapomenutá.
Vítr si hraje s panty prázdných dveří stájí, ploty skřípou jako dávné vzpomínky, které neměly nikdy vyjít na povrch.

Ale před dvěma desetiletími vypadalo všechno jinak.

Farma patřila rodině Petrových, známé v širokém okolí nejen pro ušlechtilé koně, ale i pro laskavost a péči, kterou zvířatům věnovali.
Každé léto tu bývaly dětské tábory.
Každý víkend se sem sjížděli jezdci z celého regionu.
Místo žilo – bylo jako vystřižené z pohádky.

Až do chvíle, kdy se všechno zlomilo.

Jednoho rána bylo všechno jinak.
Brána zavřená.
Koně pryč.
Rodina beze stopy zmizela.
Farma zůstala osiřelá – jako by ji opustili v panice, uprostřed dění.

Vesničané si šeptali.
Jedni hovořili o nehodě, jiní o něčem mnohem temnějším – o šílenství, zradě… a smrti.

Pak přišlo ticho.

Lidé se místu začali vyhýbat. Děti o farmě přestaly mluvit.
Roky plynuly, a budovy zarostly jako jizvy v krajině.

Až jednoho pochmurného listopadového dne…

Parta studentů z blízkého města přijela natáčet dokument o zapomenutých místech Česka.
Petrovicova farma byla na seznamu.

Očekávali jen několik záběrů a trochu adrenalinu.

To, co ale našli, bylo něco zcela jiného.

Stará stáj byla pootevřená.
Uvnitř panovalo naprosté ticho, rušené jen kapkami deště.
A pak ho spatřili.

Kůň.

Tmavý, s bílou hvězdou na čele.
Klidný, jako by sem stále patřil.
Ačkoli zde nebylo jídlo, voda, ani stopy po péči, vypadal zdravě. A díval se na ně. Přímo.
Jeho pohled byl… neobyčejný. Nepatřil do tohoto světa.

Když se jeden z nich přiblížil, uslyšeli šepot.
Nebyl v prostoru. Nebyl v uších.
Byl uvnitř. V nich samotných.

A pak se z podlahy hlavní budovy ozvalo klepání.

Sestoupili dolů a našli starý, rozmočený deník. Patřil jednomu z bratrů Petrových.
V jeho stránkách byl zachycen pád farmy.

Zvláštní chování koní.
Sny, které se měnily v noční můry.
Hlasy vycházející ze studny.
A zmínka o „černém hřebci, který se nikdy nenarodil – ale který si vybírá duše“.

Od té doby se něco změnilo.

Jeden ze studentů má problémy se spánkem.
Druhý zmizel z internetu.
Třetí o tom odmítá mluvit.

Ale vesničané opět začali šeptat.

V noci prý vídají koně běžící poli. Bez jezdce. Bez stínu.

A někdo tvrdí, že z opuštěné farmy občas září světlo.
Přestože tam už dávno nikdo nemá být.