Původně to měl být obyčejný víkendový projekt – rekonstrukce staré rodinné chalupy v poklidné vesnici nedaleko Tábora. Dům postavili naši prarodiče krátce po skončení první světové války, takže jsme čekali hlavně prach, plísně a zapomenuté nářadí.

Místo toho jsme objevili něco, co otřáslo nejen naším vnímáním historie, ale i samotné reality.

Při rozebírání podlahy ve staré spíži jsme narazili na dutinu. V ní ležela těžká kovová schránka, pokrytá silnou vrstvou prachu a zatavená jakýmsi voskem. Na povrchu byly vyryté podivné znaky, neznámé, ale působivé. Nešlo o běžný zámek – truhlička se otevřela snadno, jako by čekala.

Uvnitř nás překvapil svazek pečlivě složených dopisů, zabalených do lněného hadříku a zapečetěných červeným voskem. Text byl psaný rukou, česky, ale s podivně archaickými výrazy – téměř jako šifra.

Vedle nich jsme našli zvláštní kovový přístroj. Vypadal jako kompas, ale jeho jehla se nehnula. Neukazovala žádný směr, jen tiše vibrovala, když jsme ho vzali do ruky.

V jednom z dopisů stálo:
„Tento čas vám nenáleží. Otevřením jste překročili hranici.“

Zprvu jsme se smáli – působilo to jako povedený vtípek nebo relikt po nějakém zapomenutém strýci s bujnou fantazií. Ale pak přišly zvláštnosti. Hodiny v domě se začaly zpožďovat, zrcadla mlžila, i když nebyla pára. A onen podivný přístroj… jako by reagoval na přítomnost.

Nakonec jsme se obrátili na historika a znalce okultních symbolů z Karlovy univerzity. Když artefakt spatřil, zbledl. Tvrdil, že jde o předmět z tzv. „Zrcadlového období“ – hypotetické éry, o níž se dochovaly pouze náznaky v tajných zápiscích ze 17. století. Prý tehdy v srdci Evropy existovaly dvě paralelní časové linie – a některé předměty mohly sloužit jako kotvy mezi nimi.

Co přesně to znamená, zatím nikdo nedokáže vysvětlit. Ale jedno je jisté: náš dům už není jen pozůstatkem minulosti.

Je to průchod. A někdo ho před sto lety pečlivě zavřel. Netušil ale, že my ho znovu otevřeme.