Na samém konci zapomenuté ulice v malé české vesničce stál dům, o kterém už většina místních přestala mluvit. Lidé kolem něj raději jen mlčky prošli. Nikdo se nezastavoval. Nikdo se nedíval.
Byl starý, opuštěný, se zavřenými okenicemi a mechem porostlou střechou. Místní mu neřekli jinak než „ten šedivý dům na konci“. Už přes dvacet let tam nikdo nebydlel.
Říkalo se, že kdysi patřil staré paní, která jednoho dne beze slova zmizela. Bez rozloučení, beze stopy.
Od té chvíle dům chátral. Nikdo ho nekoupil, nikdo o něj nestál. Občas někdo zkusil nahlédnout dovnitř, ale špinavá, zamčená okna a pevně zavřená vrata znemožňovala cokoliv zahlédnout.
A hlavně – byl tam vždy naprostý klid.
Ticho, které skončilo
Až do jedné chladné říjnové noci. Pan Švanda, penzista žijící o dvě čísla dál, se náhle probudil. Bylo půl třetí ráno. Zvenčí k němu doléhal podivný zvuk — tichý, ale znepokojivě jasný. Jakoby se po letech otevřely zarezlé panty dveří.
Nejdřív si myslel, že je to vítr. Ale noc byla klidná, bezvětří. Pak se ozvalo další vrznutí. A pak cosi, co připomínalo kroky. A to vše — právě z onoho domu.
Oblékl se, vzal baterku a vyšel ven. Stál ve vlhké mlze u plotu a naslouchal. Uvnitř se opravdu někdo pohyboval.
Ale jak? Dům byl roky opuštěný. Zamčený. A přesto teď nebyl prázdný.
Pan Švanda se vrátil domů. Rozhodl se, že ráno zavolá na obecní úřad.
Reakce úřadů
Druhý den skutečně oznámil událost. Policie dorazila o pár hodin později. Dům prošli, zaklepali, zkontrolovali okna a dveře. Vše bylo zavřené, bez známek vloupání. Uvnitř jen tlustá vrstva prachu.
„Starý dům občas vrže,“ zazněl závěr.
Ale pan Švanda věděl, že to nebylo jen vrzání.
A brzy se ukázalo, že nebyl jediný. V následujících dnech se ozvali i další obyvatelé ulice. Mluvili o tichých hlasech, šepotu, klepání. Někdo viděl světlo za závěsy, jiný zahlédl postavu ve skle, kde žádné sklo být nemělo.
Dům, který byl po dvě dekády mrtvý, náhle ožil.
Záhadné zmizení
Krátce poté zmizel místní pošťák. Často si zkracoval cestu přes zarostlý pozemek opuštěného domu. Jeho kolo našli opřené o branku. Po něm — ani stopa.
Policie oblast pročesala. Dům znovu prověřila. Opět bez výsledku.
Až technik vodáren, povolaný kvůli úniku vody, učinil nečekaný objev: pod domem se skrýval dávno zazděný sklep, který nebyl uveden na žádných plánech.
Po nátlaku veřejnosti padlo rozhodnutí — dům bude otevřen.
Co leželo v podzemí
Uvnitř sklepa se našly staré deníky, zažloutlé fotografie a osobní věci pohřešovaných osob. Mezi nimi i potrhaná brašna onoho pošťáka. Nikdo netušil, jak se sem dostaly. A nikdo nedokázal vysvětlit, proč sklep vůbec existoval.
Ale to nejděsivější přišlo v podobě krátkého zápisku v jednom z deníků:
„Slyšíš mě, viď? Já tebe taky. A čekám.“
Znovu ticho
Dům byl následně zapečetěn. Úřady plánovaly jeho demolici, ale technické komplikace to znemožnily. A tak tam stojí dál.
Tichý. Prázdný. Až příliš tichý.
Pan Švanda zemřel několik měsíců poté — ve spánku. Jeho poslední poznámka v deníku zněla:
„Dnes v noci zase chodila. Tentokrát se zastavila těsně za dveřmi.“