Dlouho jsem přemýšlela, jestli tenhle příběh vůbec někdy někomu řeknu.
Ale možná právě teď je ten správný moment.
Ne proto, abych si vylévala zlost.
Ne proto, abych budila lítost.
Ale protože chci, aby každý, kdo si někdy prošel ponížením nebo výsměchem, věděl jedno: mlčet není povinnost.
A že odvaha nemusí být hlasitá. Stačí, že je skutečná.
Na začátku to vypadalo jako neškodné vtípky… možná až moc časté
Pracuji jako projektová manažerka v IT společnosti. V prostředí, kde často chybí empatie, zato nechybí sarkasmus a ironie – obzvlášť na úkor žen. „Vtípek na kolegyni“ je pro některé pořád normální součást firemní kultury.
Petr, jeden ze seniorních vývojářů, byl považovaný za hvězdu týmu. Měl výsledky, měl zkušenosti – a měl i ego. Tak velké, že mu jeho aroganci dlouho nikdo nezpochybňoval.
Na poradách si rád dělal legraci. Nejvíc se smál svým vlastním narážkám. A často jsem byla terčem právě já.
„Už i Lucka chápe API? To jsme se posunuli.“
„Až to bude programovat žena, aplikace bude plná kytiček a motivačních citátů.“
„Neboj, dneska mluvíme pomalu – aby to Lucka stíhala.“
A já?
Usmívala jsem se.
Přes zuby.
Předstírala jsem, že mi to nevadí.
Doufala jsem, že ho to omrzí.
Neomrzelo.
Ten den ale zašel příliš daleko
Čekala nás velká prezentace. Klient ze zahraničí, vedení firmy přítomné. Měla jsem představit novou architekturu systému – projekt, který jsem vedla já.
Byla jsem nervózní, ale připravená.
A těsně před začátkem Petr nahlas (anglicky, kvůli klientovi) prohlásil:
„Let’s see if Lucy can explain tech without pictures of cats this time.“
Smích. Ze všech stran. I od jednoho z manažerů.
A já? Rudá, zaskočená, ponížená.
V ten moment jsem si řekla: Dost.
Jeden krok, který změnil atmosféru v místnosti
Zavřela jsem prezentaci.
Podívala jsem se přímo na klienta a řekla klidně:
„Měla jsem vám představit naši strategii pro backend. Ale ještě než začnu, dovolím si jednu otázku: Kdybych byla muž, zazněl by tenhle vtip taky?“
Ticho. Naprosté ticho.
Petr se snažil zasmát. „No tak, to byl jen vtip!“
Ale nikdo se nepřidal.
Pokračovala jsem:
„Smáli jste se. Ale tohle není nevinná poznámka. To je realita, kterou zažíváme denně. A dneska… dneska to končí.“
Pak jsem spustila prezentaci.
Bez jediné chyby. Bez zaváhání.
A kdykoliv jsem mluvila o složité technické části, dívala jsem se přímo na Petra.
Výsledek? Výmluvný
Po prezentaci za mnou přišel klient osobně.
Pochválil nejen obsah, ale i moji reakci. Prý:
„Takové lidi chceme v čele projektů. Ne jako terče vtipů.“
Do týdne jsem byla jmenovaná vedoucí projektu.
Petr?
Dostal oficiální varování od HR a byl přeřazen jinam.
Od té doby už žádné „vtípky“.
Co jsem si z toho odnesla?
🟣 Že „humor“ nesmí být záminkou pro ponižování.
🟣 Že když mlčíme, dáváme prostor těm, kdo zneužívají moc.
🟣 A že jedna věta — pokud je řečená ve správnou chvíli — může změnit úplně všechno.
Nešlo o pomstu. Ani o ego.
Šlo o respekt.
A o to, nebýt ticho, když si z nás někdo dělá legraci na náš účet.