Byla to klidná srpnová sobota. Silnice vedoucí z vesnice Hlubočky byla téměř prázdná. Slunce pálilo, vzduch se vlnil nad asfaltem a pole kolem cest byla plná zralého obilí.

Martin, zkušený kamioňák, se právě vracel z jedné z posledních zakázek před dovolenou. V kabině hrála tichá hudba a všechno šlo podle plánu – až do chvíle, kdy se na silnici zničehonic objevil pohyb.

Najednou zpoza zatáčky vyběhl velký pískový pes a postavil se přímo do cesty. Martin instinktivně dupl na brzdy, gumy zaskřípaly a kamion se zastavil jen pár metrů od zvířete.

Pes však neutekl. Nehnutě hleděl na řidiče a pak se otočil a běžel ke krajnici, kde v trávě ležel černý pytel.

Martin vystoupil z vozu a následoval ho. Když uviděl, jak pes zoufale hrabe do pytle čumákem a tlapami, cítil, že se něco děje.

Otevřel uzel… a zůstal stát jako opařený.

Uvnitř pytle bylo malé štěně. Vyčerpané, zablešené, sotva dýchající. Pes — nyní už jasně matka — si lehl vedle něj a začal ho jemně olizovat. Byla to chvíle, která se Martinovi vryla do paměti navždy.

Zavolal policii i veterinární službu.

Vyšetřování později odhalilo krutou pravdu: někdo vyhodil fenku i její štěně z auta. Matku jen tak, štěně zavřel do pytle.

Ale fenka se vrátila. Běžela několik kilometrů zpět. A když zahlédla kamion, rozhodla se jednat. Položila se do cesty — ne proto, že by chtěla umřít, ale proto, že chtěla, aby si někdo všiml jejího dítěte.

Martin si oba psy adoptoval. Dal jim jména Luna a Stín. Stali se součástí jeho života.

Dnes říká:

„Kdyby mi ten pes neskočil pod kola, ten pytel bych nikdy neviděl. Zachránila svoje štěně. A mně připomněla, že hrdinství má někdy čtyři tlapy.“

Vedle silnice, kde se to stalo, dnes roste břízka. Martin ji zasadil, aby nikdy nezapomněl.