V malé vesnici na okraji Jižních Čech se chystal obyčejný pohřeb. Slzy, tiché vzpomínky, květiny. Místní kaple byla plná lidí, kteří přišli dát poslední sbohem sedmnáctileté Kláře, jež podle oficiálních zpráv zemřela při tragické autonehodě.

Když kněz dokončoval smuteční řeč, stalo se něco, co nikdo nečekal. Klářina matka, paní Dvořáková, se náhle zvedla. Byla bledá jako stěna, ruce se jí třásly.

„Zastavte to… prosím vás… otevřete tu rakev,“ pronesla tiše, ale s naléhavostí, která zamrazila všechny přítomné.

V kapli zavládlo hrobové ticho. Kněz zaváhal. Pohřební služba se dívala nejistě. Ale matka trvala na svém: „Cítím to. To… není ona. Nejsem blázen, něco je špatně. Otevřete ji.“

Po několika minutách napjatého mlčení pracovník pohřební služby přistoupil k rakvi a pomalu začal uvolňovat víko.

To, co následovalo, si nikdo nedokázal představit.

Uvnitř neleželo tělo mladé dívky. Leželo tam něco – někdo, kdo Kláře sice vzdáleně připomínal, ale bylo zřejmé, že něco není v pořádku. Obličej byl strnulý, oči nepatřičně zavřené – jako by byly jen namalované. Ruce zvláštně zkroucené. A tělo? Nepřirozeně lehké. Jako by bylo prázdné. Jako by to byla jen skořápka.

Kaplí se rozlehlo naprosté ticho.

Paní Dvořáková vykřikla: „To není moje dcera! To není ona!“

Kněz se pokřižoval. Jeden z hostů se zhroutil na lavici a začal zvracet. Další vyběhl ven s rukama na ústech.

V chaosu někdo zavolal policii. Vyšetřování však bylo podivně rychle uzavřeno. Oficiální zpráva hovořila o „záměně těla“ při převozu do márnice.

Ale nikdo, kdo tam ten den byl, tomu nevěřil.

V obci se začaly šířit temné zvěsti. Lidé říkali, že Klára byla v posledních týdnech divná. Měnila se jí barva očí. Mluvila sama pro sebe, potichu, v jazyce, který nikdo nepoznával.

Někteří přísahali, že ji viděli po pohřbu – bloudit lesem, bosou, s nepřítomným výrazem v tváři.

A ta největší hrůza?

Klářino skutečné tělo… nebylo nikdy nalezeno.