Byl horký srpnový den na okraji města. Silnice zely prázdnotou, vzduch se chvěl horkem, a nic nenasvědčovalo tomu, že se zanedlouho odehraje něco… neuvěřitelného.

Na parkovišti před opuštěnou budovou stál muž – přibližně čtyřicet let – na střeše bílé dodávky a zuřivě do ní bušil těžkým kladivem. Každý úder se nesl daleko do okolí. Plech se bortil, sklo praskalo, karoserie se deformovala.

Lidé si mysleli, že se zbláznil. Někdo zavolal policii.

Když dorazila hlídka, čekali problémového řidiče nebo výbuch vzteku. Ale skutečnost byla mnohem hlubší.

Muž se jmenoval Marek. Dodávka byla jeho – denně s ní rozvážel zboží. Jenže v posledních týdnech měl nepříjemný pocit. Cítil, že ho někdo sleduje. Nevysvětlitelně, bez důvodu. Něco nesedělo.

Začal pátrat na vlastní pěst. Rozebral část interiéru a objevil malý elektronický modul. Potom další. A tehdy si byl jistý – někdo do jeho vozu nainstaloval odposlouchávací a sledovací zařízení.

Nahlásil to úřadům. Dvakrát. Reakce žádná.

Rozhodl se jednat. Veřejně, hlasitě. Nešlo o divadlo. Chtěl klid. A hlavně – chtěl být konečně vyslyšen.

Policisté zpočátku váhali. Ale když jim Marek ukázal zařízení, která vytáhl z útrob vozu, a fotografie, které si stihl pořídit… ztichli.

Začali zapisovat. A poprvé se skutečně začali ptát.