Lena vždy věřila, že láska dokáže překonat všechno. S Dmitrijem se seznámila už na střední škole – připadal jí chytrý, laskavý a jako někdo, kdo jí opravdu rozumí. Společně se procházeli parkem až do pozdních hodin, snili o vlastním bytě, mluvili o cestování a přísahali si, že společně překonají všechny překážky. Lena byla přesvědčená, že jejich láska vydrží navždy.

Po maturitě se však její svět zhroutil. Dmitrij se začal vzdalovat – psal čím dál méně a při setkáních mluvil hlavně o svých cílech, o prestižní univerzitě, na kterou se chce dostat, o budoucnosti, ve které pro Lenu očividně nebylo místo. A tehdy pronesl větu, na kterou Lena nikdy nezapomene:

„Leno, náš vztah mě brzdí. Musím jít dál. Je mi to líto.“

Zůstala jako ztuhlá, dívala se, jak odchází, aniž by se ohlédl. Ale skutečné těžkosti teprve začaly.

O pár týdnů později Lena zjistila, že je těhotná. Strach, zmatenost a tenká nitka naděje se v ní proplétaly. Věřila, že ji rodiče podpoří. Místo toho ji přivítali odsudkem.

„Zahanbila jsi celou rodinu!“ – křičela její matka a nervózně mačkala kapesník. „Tohle se v našem domě nestane!“
„Uvědomuješ si, co jsi udělala?“ – hromoval její otec s ledovým pohledem.

Lena se snažila vysvětlit, že se o dítě postará sama, ale slova její matky byla tvrdší než nůž:

„Můžeš dítě vychovávat kde chceš… ale ne tady.“

Dveře se za ní zabouchly. Zimní večer už zahalil město do tmy. Lena stála na prahu s malým kufrem v ruce a cítila, jak se jí pod nohama ztrácí zem.

Následovaly dny v malém pronajatém pokoji, práce za málo peněz, probdělé noci kvůli pláči dítěte. Ale pokaždé, když se podívala do důvěřivých očí svého syna, získala sílu pokračovat. Naučila se šít, vařit z mála, vydělávat jakkoliv. Pomalu se pokoj proměnil v útulný domov a chlapec vyrostl v chytrého, laskavého a neuvěřitelně zodpovědného mladého muže.

Utekly roky. Lena si vybudovala kariéru, otevřela vlastní ateliér a mohla si dovolit prostorný byt. Syn studoval na prestižní škole a byl na svou matku hrdý.

A pak se jednoho dne u dveří objevili ti, kteří ji kdysi vyhnali. Její rodiče. Vypadali nejistě, zestárle, unaveni léty. Matka držela kytici a otec hleděl do země.

„Leno…“ – začala tiše matka. „Chtěli jsme tě vidět. A našeho vnuka.“

Lena cítila, jak se jí svírá srdce. V mysli jí probleskla ta zimní noc – kufr, tma, bolest ze zrady. Ale za ní se objevil její syn.

„Mami, to jsou oni?“ – zeptal se.

Přikývla. Mladý muž k nim přistoupil, slušně je pozdravil a pozval dovnitř. Lena sledovala, jak si rodiče prohlížejí světlý obývací pokoj, stěny plné diplomů jejího syna a jejích ocenění. Všimla si, jak se jim výraz mění – z napětí na něco, co připomínalo stud.

„Tohle všechno… dokázala jsi sama?“ – zeptal se otec dojatým hlasem.

Lena jen přikývla. V tu chvíli pochopila, že pomsta není třeba. Všechno, co kdysi vypadalo jako konec, bylo ve skutečnosti začátkem nového života.

A její rodiče… ti teď konečně pochopili, co skutečně ztratili za těch patnáct dlouhých let.