Noční směna se táhla donekonečna. Slabé světlo lamp nad čerpací stanicí poblikávalo na mokrém asfaltu, vzduch voněl po benzínu a studeném větru. Ana, mladá pracovnice, si sundala rukavice a povzdechla si, snažíc se ohřát ztuhlé prsty levným čajem. Všechno působilo ponuře a bez života.
Vedle ní se její dvě kolegyně – Olga a Světlana – posmívaly a chichotaly:
— To byl včera ale cirkus! — smála se Olga. — Ten dědek se svým „Záporožcem“ jako by přijel z muzea. Myslela jsem, že tu zůstane navždy.
— Přesně, je zázrak, že se sem vůbec dostal, — dodala Světlana s úsměvem. — Měl by si radši otevřít muzeum veteránů.
Smály se, ale Ana mlčela. Před očima se jí znovu objevil starcův obraz: třesoucí se ruce, které marně hledaly peníze po kapsách, oči plné studu a bezmoci. Nemohla se na něj tak dívat. Natankovala mu plnou nádrž – aniž by si vzala jedinou korunu.
— Vy tomu nerozumíte… — zašeptala tiše.
— A co je na tom k pochopení? — odsekla ironicky Olga. — Za tvoje milosrdenství ti to strhnou z výplaty. Jestli ne rovnou něco horšího.
Anu zamrazilo až do morku kostí. Jasně si pamatovala výraz jejich šéfa, když se to dozvěděl. Daniil Valerijevič, majitel pumpy, byl tvrdý a chamtivý muž. Jeho rty se zkřivily do zlého úšklebku:
— Takže my jsme teď charita? Budeme rozdávat benzín zadarmo?
Jeho hlas byl plný jedu. Rozhodnutí padlo okamžitě:
— Sbal si věci. Zítra už sem ani nechoď.
Ana mlčky sundala jmenovku a odešla. Za zády ještě dlouho slyšela jejich posměšný smích.
DALŠÍ DEN
Všechno běželo jako dřív. Olga a Světlana si užívaly roli „vládkyní směny“, popíjely limonádu a šeptaly si o zákaznících. Znovu zmínily Anu, vysmívaly se její „svatouškovské laskavosti“.
Ale smích náhle utichl.
Před čerpací stanicí zastavil ten samý starý „Záporožec“. Tentokrát dědeček nebyl sám. Na místě spolujezdce vystoupil vysoký muž v drahém obleku. Jeho kroky byly klidné, pohled chladný a pronikavý. Z jeho postoje vyzařovala síla a autorita.
Přistoupil k pultu.
— Kde je? — zeptal se ostře, téměř jako rozkaz.
Nastalo ticho. Obě ženy se na sebe zmateně podívaly.
— Koho… máte na mysli? — zeptala se tiše Světlana.
— Tu dívku, — odpověděl, ukázal na svého otce. — Tu, co mu pomohla.
Nikdo neřekl ani slovo. Olga jen těžce polkla.
— Ona… už tu nepracuje, — vypravila ze sebe nakonec.
Muž na ně pohlédl, jednu po druhé, jako soudce vynášející rozsudek. Jeho hlas byl tichý, ale ostrost v něm je doslova zamrazila:
— Škoda. Protože jestli tu není místo pro ni… možná tu není místo ani pro vás.
Jeho slova dopadla jako kámen. Obě ženy zbledly.
PRAVDA
Brzy vyšla pravda najevo. Ten „bezmocný dědeček“ nebyl žádná oběť. Byl to majitel jedné z největších sítí autosalonů v regionu. Záměrně přijel ve starém autě — aby zjistil, jak se k němu lidé budou chovat.
A Ana – dívka, které se vysmívali a kterou vyhodili – byla jediná, kdo projevil lidskost. Neviděla v něm přítěž, ale člověka.
Muž v obleku, jeho syn, se vrátil pouze proto, aby ji našel. Ne kvůli pomstě, ale aby jí poděkoval a vzdal čest. Ale jeho chladná slova navždy zůstala v paměti těch, kdo se smáli.
EPILOG
O pár dní později Anu našli. Nabídli jí práci v jednom z autosalonů – s mnohem vyšším platem než na pumpě – a s opravdovým respektem.
A ta malá čerpací stanice? Navždy zůstala v paměti lidí. Ne jako místo, kde se tankuje, ale jako místo, kde byl výsměch a krutost umlčen jedním návratem.
Protože když se starý muž vrátil se „Záporožcem“ – už to nebyla legrace.