Byla chladná říjnová noc, když Luna zmizela. Patřila k nejrychlejším běžkyním svého města — dívka, která běh milovala tak, jako jiní milují hudbu nebo malování. Každý večer ji lidé vídali, jak tiše probíhá parkem, ve sluchátkách hudbu, v očích soustředění, na tváři klid. Ale tentokrát se domů nevrátila.

Její zmizení vyvolalo paniku. Policie, dobrovolníci, sousedé — všichni pátrali celé dny. Její tvář byla na plakátech, v televizi, na sociálních sítích. Až po týdnu bylo nalezeno její tělo poblíž lesní stezky, kam běžně nechodila. V ten den však udělala výjimku.

Vyšetřování ukázalo, že šlo o úmyslný čin. Vrah byl známý recidivista, který měl být podle rozhodnutí soudu pod dohledem. Jenže systém selhal. Kontrola neproběhla. Oznámení byla ignorována. A někdo zaplatil cenu nejvyšší.

Lunina rodina zůstala zničená. Město bylo v šoku. A stát čelil nepříjemné otázce: kolik takových «výjimek» ještě musíme zažít, než se začne jednat?

Luna nebyla jen jméno na titulce. Byla dcerou, sestrou, kamarádkou. Měla sny o sportovní kariéře, chtěla studovat fyzioterapii. Její poslední běh se stal symbolem selhání, které už nelze přehlížet.

Po její smrti se rozběhla kampaň za bezpečnější veřejné prostory, lepší dohled nad rizikovými osobami a větší ochranu žen při sportování. Její příběh otevřel oči těm, kdo je měli dlouho zavřené.

Drásající pravda je taková, že jsme selhali. Ne Luna. Ne její rodina. Ale systém, který měl chránit, mlčel. A právě proto je důležité, abychom si její jméno pamatovali.

Ne jako oběť. Ale jako připomínku, že změna musí přijít dřív, než bude zase pozdě.