Mladá milenka za ním zatajila dech a instinktivně ustoupila o půl kroku zpět. Ani jeden z nich nechápal, co se vlastně děje, ale oběma se okamžitě sevřel žaludek.

V obýváku svítila všechna světla. Ne jedno, ne dvě — úplně všechna. Zář byla ostrá, nepřirozeně jasná, jako by někdo chtěl, aby každý kout místnosti byl dokonale vidět. A tam, uprostřed pokoje, stál stůl. Pečlivě prostřený. Dva talíře, dva skleničky vína, mezi nimi zapálené svíčky, jejichž plameny se třásly, jako by na ně někdo právě vydechl.

Romantická scéna.
Ale rozhodně ne pro ně dva.

— To… připravils ty? — zeptala se dívka s chvějícím se hlasem.

Muž jen zavrtěl hlavou. Nebyl schopen slova. Udělal další krok, a jak se přiblížil ke stolu, ucítil ve vzduchu známou, až příliš dobře známou vůni. Vůni, kterou si pamatoval z každého rána. Vůni, která rozhodně neměla být v bytě v tuto chvíli.

Vůni jeho ženy.

V tu chvíli mu začalo bušit srdce tak silně, že měl pocit, že to musí slyšet i jeho milenka.
Vždyť ženu sám odvezl na letiště. Sám viděl, jak prošla kontrolou, jak se mu naposledy otočila a zamávala. Dokonce od ní dostal zprávu, že čeká na nástup do letadla.

Tak jak je možné, že tu její parfém cítí, jako by odešla před minutou?

Dotkl se jedné skleničky. Víno bylo vlažné. Ne studené, ne čerstvě nalité — něco mezi tím. Nedokázal si to vysvětlit. Jeho milenka si přitiskla ruku k ústům, jako by se bála i nadechnout.

— Tohle není normální… — vydechla.

A pak si všimla něčeho dalšího. Na křesle, které patřilo výhradně jeho ženě, visel šátek. Její oblíbený, světle béžový šátek, který měl být… kdekoliv jinde, jen ne tady. Muž si byl jistý, že ho ráno viděl v předsíni. Věděl to. Byl tam.

Teď visel na jiném místě. Úhledně složený.

To začalo být děsivé.

Muž se rozhodl projít byt. S každým krokem měl pocit, že se mu podlaha pod nohama propadá. Otevřel dveře do ložnice a ztuhle zíral na postel. Přikrývky byly rozházené, polštáře posunuté — a na jednom z nich leželo něco, co mu vyrazilo dech.

V pečlivě složené hromádce tam leželo manželčino domácí oblečení.
To samé, které si vždy balila s sebou.

Teď bylo tady.
Jako by se převlékla… a odešla. Nebo jako by tu pořád byla.

— To není možné… — zašeptal muž, ale slova se mu zlomila.

V ten moment se z chodby ozvalo jemné, tiché klapnutí. Ne hlasité, ale naprosto nezaměnitelné.
Milenka vykřikla a chytila muže za ruku.

— Někdo je v bytě! Já… já tu nechci být!

Muž neodpověděl. Jeho pohled se zastavil na zrcadle v ložnici. Přistoupil k němu a ucítil, jak mu krev tuhne v žilách.

Na skle bylo rudou rtěnkou napsáno:

„Tak ty sis vážně myslel, že o ničem nevím?“

V tu chvíli se mu podlomila kolena. Oči se mu rozšířily a srdce se mu propadlo až kamsi do žaludku.

Ale to nebylo všechno.

Na nočním stolku ležel telefon.
Manželčin telefon.
Ten, který měl být s ní — někde ve výšce deseti tisíc metrů nad zemí.

Muž ho vzal do ruky. Displej se okamžitě rozsvítil.

Na obrazovce byla fotografie.

Selfie.
Pořízené v této ložnici.
Jeho žena seděla na jejich posteli, dívala se do objektivu a usmívala se podivně klidným, pevným úsměvem.

Čas pořízení: 19:12
Mužův telefon ukazoval: 19:40

— Tohle není možné… — zašeptal.

A pak přišlo upozornění:

„Nové video uložené v galerii.“

Ruce se mu třásly, když ho přehrál.

Na videu se otevíraly vchodové dveře.
Do bytu vstoupila jeho žena.
Kufr položila pod stůl, rozsvítila světla, nachystala večeři.
Všechno pomalu, pečlivě, jako by si vychutnávala každý pohyb.

Potom se otočila k kameře a tiše řekla:

„Jestli tohle sleduješ… tak už jsem pryč.
Ale pamatuj si jedno.
Já vidím všechno.“

Video skončilo.

A přesně v ten okamžik…

…se na druhé straně vstupních dveří ozvalo pomalé, velmi pomalé stisknutí kliky.

Něco — nebo někdo — tam stál.
A věděl, že jsou uvnitř.