Služebníci pobíhali mezi stoly, upravovali dekorace, zavěšovali křišťálové řetězy a snažili se, aby všechno působilo bezchybně a okázale.

Mezi nimi se tiše pohybovala Layla — nenápadná žena kolem čtyřicítky, pevnější postavy a pokorného vystupování. V paláci pracovala tolik let, že pro většinu lidí byla jen neviditelnou součástí prostředí.

Tentokrát však v sále stálo něco, co přitahovalo pozornost všech: nádherné, sytě červené večerní šaty vystavené na manekýně. Lesklý materiál, úzký střih, dlouhá vlečka. Vypadaly jako drahokam vytvořený z ohně. Šejch je koupil pro svou současnou milenku — a jejich cena byla tak vysoká, že by pokryla několik Layliných životních úspor.

Layla nesla tác s čistými sklenicemi, když se u šatů zastavila. Nemohla odtrhnout oči. Byly krásné, téměř magické. Prsty se jí lehce dotkly látky.

V ten okamžik se ozval ostrý hlas:

— Co to má znamenat?!

Do sálu vstoupil šejch.

Layla sebou trhla, tác se zakymácel.

— Já… omlouvám se… jen jsem…

— Jen jsi pokládala ruce na něco, co je dražší než tvůj celý život? — ušklíbl se. Za ním stály jeho milenka a další dvě ženy, které se pochechtávaly jako na divadle.

— Šaty jsou… opravdu krásné… — hlesla Layla.

— Krásné? — zasmál se posměšně. — Ty bys je jedině ušpinila.

A pak, jako by potřeboval publikum, zvedl hlas:

— Máš dvě možnosti. PRVNÍ: okamžitě mi zaplatíš cenu těch šatů.

Ženy se rozesmály nahlas.

— DRUHÁ možnost… — pokračoval teatrálně — dnes večer si je oblékneš. Přímo před všemi hosty.

Smích zesílil, posměšné pohledy bodaly Laylu jako jehly.

A pak zazněla věta, která všem vyrazila dech:

— A pokud se opravdu objevíš v tomhle… zítra si tě vezmu!

Sál se znovu otřásl smíchem.

Layla cítila, jak v ní narůstá horko. Šaty byly tři čísla menší. Bylo jasné, že jde o čistou krutost.

— Tak co? — tlačil na ni šejch. — Oblékneš si je? Nebo mi zůstaneš dlužná celý život?

— Já… promyslím to… — zašeptala.

Ale nikdo ji už neposlouchal.

Když večer konečně nastal, palác se naplnil hosty, světla, hudba i luxusní vůně vytvářely obraz bohatství. Layla stála v chodbě, ruce se jí třásly. Vzpomínala na všechny roky tichého ponižování, na všechen posměch, který musela spolknout.

A v té chvíli se v ní cosi zlomilo.

Pohlédla na šaty.

Najednou necítila strach — jen zvláštní, klidnou rozhodnost.

A tak je oblékla.

Byly těsné, nepohodlné… ale navzdory očekávání jí seděly překvapivě dobře. Vlasy si sepnula, nanesla lehký make-up a podívala se do zrcadla.

Poprvé po letech v něm neviděla jen služku.
Viděla ženu.

Hudba v sále ztichla, když se dveře široce otevřely.

Hosté se otočili.

A Layla vstoupila.

V červených šatech, které měly být její hanbou… a staly se jejím štítem.

Nastalo takové ticho, že bylo slyšet i šustění vlečky.

Šejch zbledl.

Layla kráčela klidně doprostřed sálu a jasným hlasem promluvila:

— Dnes jste se mi smáli. Ale já jsem přišla splnit podmínku, kterou jste stanovil vy sám.

Napjaté pohledy sledovaly každý její krok. Několik hostů už zapnulo nahrávání na telefonech.

— Řekl jste, že si mě vezmete, pokud v těchto šatech přijdu mezi ostatní. Takže… jaké je vaše slovo dnes?

Šejch otevřel ústa, ale nevydal ani hlásku. Jeho milenka ustoupila o krok, očividně zaskočená.

A pak přišlo něco, co nikdo nečekal.

Šejch se náhle otočil
a utekl ze sálu.

Ano — doslova utekl jako zbabělec.

Hosté oněměli.
Pak se ozval potlesk.

Nejdřív tichý, pak silnější.
A nakonec bouřlivý, ohlušující.

Layla stála uprostřed sálu, oči mírně lesknoucí, ale s hlavou vztyčenou.

Ta noc se stala příběhem, který se rozšířil po celém městě.

A šejch Chalíd?

Z paláce zmizel ještě před svítáním. Jeho pověst se zhroutila během jediného večera — během scény, kterou původně chtěl využít k posměchu.

Ale nakonec se stala jeho pádem…

…a Layliným novým začátkem.