Den v kanceláři byl naprostou pohromou: napjaté porady, rozzlobení investoři, neúspěšné uvedení produktu a výbor, který mu už ani neskrýval, že ztrácí trpělivost.
Ve čtyři odpoledne prostě vstal, vzal kufřík a odešel bez jediného slova.

Cesta z Manhattanu do Greenwich byla nekonečná. Prsty měl tak křečovitě sevřené kolem volantu, že mu zbělely klouby, a hlava mu třeštila. A pod tím vším se skrývala hluboká, neustávající bolest, která ho pronásledovala už osm měsíců:
smrt Amandy a ticho, které po ní přišlo.

Od té tragické noci jeho tři synové — Rick, Nick a Mick — přestali být dětmi. Už se nesmáli, nehráli si, neptali se. Jejich domov se změnil v hrobku, v místo, které dýchalo zármutkem.

Benjamin očekával, že po návratu domů uslyší jen to samé dusivé ticho. Ale sotva zavřel dveře, ztuhl.

V domě zazněl zvuk, který mu doslova probodl srdce.
Smích. Dětský, radostný, opravdový smích.

Na okamžik se nemohl pohnout.
Bylo to poprvé od Amandiny smrti, co ten zvuk zaslechl.

Pomalu, skoro jako ve snu, zamířil za tím zvukem na verandu. Otevřel dveře — a obraz, který spatřil, mu vzal dech.

Vedle staré houpačky, na níž Amanda kdysi sedávala s knihou, stála mladá žena. Na sobě měla světle modrý zdravotnický oděv, vlasy stažené do volného copu a na tváři jemný úsměv, který v tomhle domě už dávno neměl místo. Byl příliš živý, příliš lidský.

V rukou držela lahvičku s obřími mýdlovými bublinami.
A kolem ní poletovaly lesklé duhové koule, které se odrážely na zelené trávě.

A před ní…

Rick, Nick a Mick.
Jeho tři synové, kteří posledních osm měsíců chodili jako stíny, teď běhali, honili se za bublinami, padali na zem a smáli se tak, že jim až chvěly ramena.

Benjamin cítil, jak se mu podlomily nohy. Kufřík mu s bouchnutím spadl na podlahu.

Mladá žena se otočila. Nejprve měla v očích úlek, pak klidný, opatrný výraz.

— Pane Scotte? — oslovila ho tiše. — Nečekala jsem vás tak brzy.

Benjamin polkl, ale nedokázal najít hlas. Nakonec ze sebe dostal:

— Kdo jste?

Uhladila si halat, jako by se snažila dodat si jistoty.

— Jmenuji se Lena. Jsem zdravotní sestra. Agentura mě sem poslala dnes ráno. Vaše žádost u nich ležela už delší dobu, ale nebyla dokončená. Nakonec rozhodli, že vaši chlapci potřebují odbornou podporu — a tak jsem přijela.

Benjamin si nebyl schopen vybavit, že by o něco takového žádal, ale poslední měsíce žil v mlze. Podepisoval papíry mechanicky, chodil do práce jako automat — jen přežíval.

Lena pokračovala jemněji:

— Dnes… mluvili o své mamince. Poprvé bez pláče. Jen vzpomínali, jak se Amanda smála, když jim foukala bubliny. A pak je to napadlo — že by to chtěli zkusit taky.

Ta slova prorazila všechny jeho obranné vrstvy.
Jak je možné, že tahle neznámá žena dokázala za pár hodin něco, co on nedokázal celé dlouhé měsíce?

Vtom se k němu přiřítili chlapci.

— Tati! — zvolal Rick. — Viděl jsi ty obrovské bubliny?
— Jednu jsem skoro chytil! — křičel Nick.
Mick se na nic neptal. Jen ho obejmul kolem pasu a zašeptal:

— Dnes jsme nebyli smutní, tati. Mamka by to tak chtěla.

Benjaminovi zvlhly oči. Poklekl, objal je a dovolil slzám, aby konečně vytryskly.

— Hrozně jste mi chyběli… — vydechl.

Byl to první okamžik od Amandiny smrti, kdy se necítil úplně sám.

Když se chlapci znovu rozběhli za bublinami, Benjamin pozvedl hlavu a pohlédl na Lenu.

— Nevím, kdo přesně jste… ale dnes jste udělala něco, na co nezapomenu. Vrátila jste mi moje děti.

Lena se jen slabě pousmála a zavrtěla hlavou.

— Ne já, pane Scotte. Oni sami našli cestu zpátky — a přivedli vás s sebou.

Večerní vzduch byl chladný, ale Benjamin měl pocit, že dýchá poprvé po dlouhé době.
Dům, který byl měsíce prázdný, najednou znovu ožil.

Něco se změnilo.
A poprvé po dlouhých osmi měsících ho ta změna neděsila.
Naopak — dávala mu naději.