Je mi 65 let a nikdy by mě nenapadlo, že život dokáže udeřit tak tvrdě.

V den, kdy moje dcera porodila malou Annu, zemřela. A jako by to nestačilo, její manžel nechal jen stručný vzkaz: „Nikdy jsem nechtěl být otcem.“ A odešel. Bez slova, bez pohledu zpět. Zůstala jsem sama — jen já a novorozeně v náručí.

S mou skromnou penzí se výchova dítěte zdála téměř nemožná. Vzala jsem každou práci: úklidy, víkendové směny, noční brigády. Každá koruna měla váhu. Jednou mě kamarádka přemluvila, že si musím aspoň na chvíli odpočinout. Naspořila jsem na levnou letenku a dopřála si krátký výlet.

Jenže hned po nástupu do letadla začalo peklo.

Anna se rozplakala — ostrým, bolestným pláčem, který se nedal utišit. Nepomohla náruč, bílá šumění ani lahvička. Lidé kolem nás nahlas vzdychali, otáčeli oči v sloup, někteří mě propichovali pohledem. Hanba mě pálila na hrudi jako oheň.

A pak muž sedící za námi vybouchl:

— Můžete to dítě konečně utišit?!

Otočila jsem se, rozechvělá.
— Já… dělám, co můžu.

Zakřičel ještě hlasitěji:
— To evidentně nestačí! Proč já mám trpět, když jsem si zaplatil klidný let?!

V očích mě pálily slzy.
— Omlouvám se… opravdu se snažím.

A on vyštěkl poslední, nejkrutější větu:
— Už toho mám dost! Vezměte toho malého parazita na záchod a zamkněte ho tam, dokud nezmlkne!

Ta slova mě zlomila. Zvedla jsem Annu a šla směrem k toaletě — jen abych se skryla, zmizela.

Ale těsně před dveřmi se stalo něco, co změnilo úplně vše.

Někdo jemně položil ruku na mou paži.

A v tom přesném okamžiku Anna přestala plakat. Jako když utne. Natáhla ručičku — ale ne ke mně.

Zdvihla jsem hlavu.

Před námi stál vysoký muž kolem čtyřicítky. Vypadal klidně, ale v očích měl zvláštní, hřejivou jemnost. Takovou, jakou jsem dlouho neviděla.

— Mohu ji vzít? — zeptal se tiše a natáhl ruce.

Zaváhala jsem. Dát tříměsíční dítě cizinci? Nesmysl. Ale Anna… se dívala jen na něj. Jako by ho poznala.

— Mám zkušenosti s miminky, dodal. — Nechte mě pomoct. Prosím.

Kabina ztichla. Všichni nás sledovali.

Podala jsem mu ji.

A to, co následovalo, nedává racionální vysvětlení.

Anna, která křičela celé minuty, se mu v náručí prakticky okamžitě uvolnila. Hlavinku položila na jeho rameno, prstíky se pevně zachytily jeho košile. Dýchala klidně, hluboce… jako by právě našla bezpečí, které zoufale potřebovala.

Muž za námi chtěl znovu něco vykřiknout, ale cizinec k němu pomalu pozvedl oči. Nebylo v nich nic tvrdého — jen tiché, pevné varování. Jako by mu řekl beze slov: dost.

A muž skutečně umlkl. Úplně.

— Vy jste dospělý člověk, řekl cizinec tlumeným hlasem. — A ona je jen dítě, které už přišlo o víc, než si dokážete představit. Pokud je to pro vás tak hrozné… problém není v ní.

V letadle to zašumělo. Někdo kývl hlavou. Někdo odvrátil zrak, zahanbený svým chováním.

Cizinec mě odvedl zpět k sedadlu a posadil se naproti, přes uličku. Anna spala klidně v jeho rukou, jako by se celá bouře, co před chvílí probíhala, jen vzdáleně zdála.

— Jak se jmenuje? zeptal se.

— Anna… Je jí teprve tři měsíce.

— Je silná, usmál se jemně. — Stejně jako vy.

Ta slova mi zasáhla srdce. Nikdo ke mně dlouho nemluvil laskavě.

— Já… nevím, jak vám poděkovat.

— Není za co. Někdy stačí jen být poblíž. Obzvlášť těm, kteří sami nedokážou poprosit o pomoc.

Držel ji skoro celý let. A když letadlo zahájilo sestup, opatrně mi ji vrátil. Spala dál, tichounce, pokojně.

— Kdybyste někdy něco potřebovala… cokoliv, řekl tiše a podal mi malou kartičku, — tady mě najdete.

Doprovázel mě až k východu z terminálu, tam se zastavil.

— Dávejte pozor na sebe, řekl měkce. — A na ni také.

Udělali jsme krok ke dveřím… a Anna se probudila. Zvedla ručičky směrem k němu. Bez pláče. Jen tichým, prosebným gestem, které říkalo: neodcházej.

Muž ztuhl.

A v jeho očích jsem spatřila bolest. Syrovou, starou, hlubokou.

— Měl jsem dceru, řekl po chvilce. — Ale… nepřežila.

Světem jako by se rozhostilo ticho. Byli jsme tam jen my tři. Spojeni ztrátou — a něčím, co se nedalo popsat.

— To mě mrzí… vydechla jsem.

— Pomohla jste i vy mně, řekl. — Držet ji… připomnělo mi něco, o čem jsem myslel, že je navždy pryč.

Pak ustoupil o krok.

— Pokud nás dnešek svedl dohromady… možná to nebyla náhoda.

A zmizel v davu.

Až tehdy jsem se podívala na kartičku.

Byla na ní tři slova — jeho jméno, příjmení a povolání.

To poslední mi sevřelo srdce.