V tom okamžiku se za ní ozval hlasitý rachot — z horní police spadl těžký hrnec a s kovovým zvukem se roztočil po dlažbě. Dívky ji sledovaly. Vždycky. Zkoumaly její reakce. Čekaly na strach, křik nebo útěk.

— Pozor, je tu kluzko, — řekla Nora klidně, aniž by se prudce otočila.

Hazel přimhouřila oči. Tohle nečekala. Žádný výbuch. Žádná hrozba. Jen klid.

— Ty se nás vážně nebojíš? — zeptala se ostře.

Nora se pomalu narovnala a podívala se jí přímo do očí. Ne shora dolů. Ne s lítostí. Jen pevně a přítomně.

— Bojím se jen jediné věci, — odpověděla tiše. — Když děti uvěří, že na všechno zůstaly samy.

V domě zavládlo ticho. Dokonce i dvojčata přestala nervózně chichotat.

Ten večer Nora neodešla. Nikdo ji o to nepožádal. Prostě zůstala. Pokračovala v úklidu. Bez kázání. Bez výčitek. Umývala podlahy, sbírala rozházené oblečení, jemně stírala zaschlé barvy ze stěn. Když našla June schoulenou v koupelně, promáčenou a třesoucí se, beze slov jí přinesla čisté pyžamo a teplý ručník.

— Tatínkovi nic neřeknu, — zašeptala. — Slibuju.

June k ní vzhlédla. V očích neměla dětskou lehkost. Jen stud a potlačený vztek.

— Všechny odcházejí, — zamumlala. — My to děláme schválně.

— Já vím, — přikývla Nora. — Bolest se někdy dere ven tím nejhorším způsobem.

Jonathan tu noc neusnul. Seděl ve své pracovně a čekal. Na další výbuch. Na další selhání. Na další hovor. Ale dům zůstal podivně klidný.

Ráno vešel do kuchyně a ztuhl.

Všech šest dívek sedělo u stolu. Před nimi byla skutečná snídaně. Ne krabičky z rozvozu. Ne plast. Domácí jídlo. Nora stála u sporáku.

— Pro Lenu jsem udělala kaši bez mléka, — řekla klidně. — Vaše žena si poznamenala, že je na něj alergická.

Jonathan zbledl.

— Jak jste to věděla?

— Byl tam seznam, — odpověděla prostě. — Na lednici. Pořád tam je. Jen se na něj už nikdo nedíval.

Hazel jedla mlčky. Bez provokací. Bez vzdoru.

— Zůstaneš tady? — zeptala se náhle.

Nora se na ni zadívala, pak na ostatní dívky, které zadržovaly dech.

— Nemůžu slíbit navždy, — řekla upřímně. — Ale dnes ano.

Utekl den. Pak další. A potom celý týden.

Nora se nesnažila nahradit matku. Stala se něčím jiným — oporou. Zavedla jednoduché rituály. Tiché večery. Společný úklid, ne jako trest, ale jako způsob, jak znovu získat kontrolu. Dovolila vztek, ale ne ničení. Slzy, ale ne krutost.

Jednoho dne Hazel praskla. Popadla vázu a mrštila s ní o zeď. Sklo se roztříštilo po celém obýváku.

— Vypadni! — křičela. — Stejně odejdeš jako všechny ostatní!

Nora si klekla a začala sbírat střepy.

— Tak křič, — řekla klidně. — Já to tady stejně uklidím.

Hazel se zhroutila. Ne hraně. Skutečně.

Později našel Jonathan Noru v zahradě.

— Nerozumím tomu, — přiznal. — Platili jsme nejlepší agentury. Odborníky. Proč to funguje s tebou?

Nora se zadívala k domu. Šest siluet stálo u okna, těsně u sebe.

— Protože nejsou zlé, — odpověděla tiše. — Jen truchlí. A s truchlením se nedá bojovat rozkazy.

Po měsíci byl dům k nepoznání. Čisté stěny. Upravená zahrada. Dívky se znovu smály. Opatrně, ale opravdově.

Oficiálně byla Nora pořád jen uklízečka. Večer ale pomáhala s úkoly. A v noci někdy seděla u Leniny postele, když se vracely noční můry.

Po dvou měsících jí Jonathan nabídl skutečnou smlouvu. Plat, o jakém si nikdy netroufla snít.

— Zachránila jsi mou rodinu, — řekl. — Ani nevím, jak tě nazvat.

Nora se slabě usmála.

— Já jsem jen neodešla.

Třicet sedm chův odešlo, protože bojovaly s chaosem.

Jedna žena zůstala — protože uviděla bolest.

A to stačilo k tomu, aby se dům plný strachu znovu stal domovem.