Vedle ní byl její čtyřletý syn Evan. Neplakala. Vypadala spíš podrážděně než zoufale.

Než jsem se stačila nadechnout, jemně odstrčila chlapce směrem ke mně. Evan se na mě podíval a usmál se tím tichým, nevinným úsměvem. Jeho nohy se však nepohnuly.

— Promiň… co tím myslíš? vypravila jsem ze sebe ohromeně.

— Poznala jsem někoho, odpověděla ostře. — Nechce děti. A já si zasloužím normální, lepší život.

Zůstala jsem stát jako přimrazená.

— Ty ho tady prostě necháš? Vlastního syna?

— Amy, vůbec netušíš, jaké to je, vyštěkla. — Je to vyčerpávající. Každý den stejný boj. Já už to nenávidím. Chci být konečně normální.

Na okamžik se odmlčela a pak tiše dodala:
— Ty ho máš ráda. Ty to zvládneš.

Postavila Evanův malý kufr ke zdi, otočila se, nastoupila do auta a odjela. Bez jediného ohlédnutí.

Zůstala jsem tam stát, objímala Evana. Schoulil se ke mně a zašeptal:
— Teto… kam jde maminka?

Klekla jsem si k němu, ruce se mi třásly.
— Jsem tady, řekla jsem tiše. — Nikam nejdu.

Bylo mi sedmadvacet. Byla jsem sama, bez peněz, v malém bytě. Péče o handicapované dítě nikdy nepatřila mezi mé sny.

Ale život se neptá. Evan potřeboval někoho, kdo zůstane. A já jsem se rozhodla být tím někým — i když jeho vlastní matka odešla.

O deset let později.

Ten den jsme doma slavili Evanův školní úspěch. Seděl u stolu, dospívající kluk, silnější než kdy dřív, s holí opřenou o židli. Dívala jsem se na něj a cítila hrdost, kterou slovy ani neumím popsat.

Pak zazvonil zvonek.

Myslela jsem, že přijela večeře.

Ale ve dveřích stála Lila.

— Ahoj, sestro, řekla klidně. — Přišla jsem si pro svého syna.

Ta slova mi projela tělem jako led.

— Cože?

— Jsem jeho matka, pokračovala chladně. — Právně patří mně.

V tu chvíli vyšel Evan z pokoje. Když ji uviděl, jeho výraz se změnil. Ruka se mu pevně sevřela kolem hole.

— Mami… vyklouzlo mu automaticky, ale hned ztichl.

Lila se spokojeně usmála.
— Vidíš? Pamatuje si mě. Evan, sbal si věci. Jdeme domů.

Domů.

To slovo bolelo víc než cokoli jiného.

— Nemáš na to právo, řekla jsem pevně. — Opustila jsi ho. Deset let jsi o něm nevěděla.

— Zajistila jsem mu lepší život, odsekla. — U tebe. A teď jsem připravená být matkou.

Hořce jsem se zasmála.
— Připravená? Kde jsi byla, když podstupoval operace? Když nemohl spát bolestí? Když se ptal, proč ho jeho máma nechce?

Lila sklopila oči.
— Bylo to pro mě moc těžké…

Evan udělal krok dopředu. Pomalu, opatrně — ale rozhodně.

— Odešla jsi, řekl klidně. — A já si myslel, že je to moje vina.

Lila zbledla.
— Já… nevěděla jsem…

— Věděla, odpověděl. — Jen ses nechtěla dívat.

V místnosti zavládlo ticho.

— Teta Amy je moje máma, pokračoval Evan. — Ona mě nikdy neopustila. Vybrala si mě každý den. I když to bolelo. I když to bylo těžké.

Podíval se na mě.
— S tebou nikam nejdu.

Lila se ke mně otočila, rozzuřená.
— Ty jsi ho poštvala proti mně!

— Ne, odpověděla jsem klidně. — To jsi udělala ty. Před deseti lety. Přede mnou.

Lila odešla. Tentokrát beze slov.

Evan ke mně přišel blíž.
— Ty mě nikdy nenecháš, že?

Objala jsem ho.
— Nikdy.

Protože skutečná rodina není o krvi.
Je o tom, kdo zůstane.
A já jsem svou volbu udělala už dávno.